The Beatles - Abbey Road (1969)
Tohle album jsem znal jako jedno z prvních od Beatles, díky Supraphonu. Po nic moc výsledcích projektu Get Back, které vyšly až později, je to až nečekaně skvělá deska a určitě jedna z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší (protože nejvyzrálejší). Tady se všechno sešlo skvěle. Hlavně se vrátil George Martin. Teprve s odstupem a ve srovnání s ostatními alby a jinými kapelami jsem si uvědomil, jak je Abbey Road zvukově propracované, vymazlené a nablýskané, což je podle mě jeho dílo. Jsem skálopevně přesvědčen o tom, že Abbey Road nesmírně ovlivnila zvuk a produkci rocku a popu v 70. letech. Jsou tady nějaké nové nástroje a efekty, ale už to není ten psychedelický mix z roku 1967. Subjektivně mám pocit, že je tu mnohem víc výrazných doprovodných vokálů a vícehlasů než na Bílém albu i Let It Be. A celkově to působí víc jako kapela, což je asi dáno tím, že už věděli, že se na to vykašlou, takže trochu opadlo napětí. Taky je tu usměvavý Billy Preston a jeho vykutálené hammondy. Díky supraphonskému LP "bookletu" jsem taky znal místy dost divné texty. Vzpomínám si, že než jsem se naučil anglicky a došlo mi, že leckde je překlad spíš volnější, tak jsem se některým obratům dost divil. Každopádně to byly jedny z prvních anglických písňových textů, které jsem tak nějak četl a snažil se jim porozumět. Na to bylo Abbey Road rozhodně zajímavější album než třeba Please Please Me, hehe. Bomby ani superbomby tentokrát nebudu počítat, protože tohle album podle mě funguje skvěle jako celek, který je velice pestrý a v každé poloze fantastický.
Come Together je jedna z mých nejoblíbenějších písní vůbec. Lennon vzal motiv od Chucka Berryho a udělal z toho něco neuvěřitelného. Je to jedna z věcí od Beatles, které jsme hráli a hodně mě to bavilo, i když jsme se samozřejmě nikdy nemohli přiblížit té fantastické produkci, která je zároveň hladká a drsná, zároveň rhythm'n'blues a funky. Perfektně vyladěné. Hodně mě baví ta prostřední část se sóly zakončená elektrickým pianem. Dlouhý závěr je prostě boží. Nádherná písnička je i Something, jejíž medová produkce jako by předznamenávala All Things Must Pass. Refrén zase tak nějak inspiroval podobnou část v McCartneyho Maybe I'm Amazed. Samozřejmě úžasné vstupy sólové kytary, smyčce... nevím, co psát. Maxwell's Silver Hammer prej hodně srala Lennona i Harrisona, ale mně se docela líbí, resp. mi nepřipadá tak dementní jako jiné McCartneyho věci tohoto ražení a celkem mě vždycky bavila. Je tam zajímavej ten moog a líbí se mi Georgeova kytara. John tady pro jistotu asi vůbec nehraje, hehe. Je to asi jediná věc na první straně, které bych nedal status superbomby. Oh! Darling je další skvělá věc. Je to postavené na zpěvu s takovým barovým doprovodem. Třeba tu basu by Paul určitě vyfintil, kdyby chtěl, ale tady ji hraje George způsobem, který tak nějak zapadá do celkové atmosféry. Zase to ale ve výsledku zjemňují krásné doprovodné vokály. Tyhle řvoucí polohy mě u McCartneyho vždycky bavily víc než sladké balady. Taky jsme to hráli, hodně barově a bez doprovodných vokálů, hehe. Octopus's Garden je podle mě vynikající věc. Líbí se mi, že to nejsou tři minuty pohodového Ringo-songu (a to si to napsal sám), ale je tam i ta dramatická změna ("I'd ask my friends to come and see..."), která to rozbíjí. Navíc je to (zase) fantasticky zaranžované. Lennon hraje to svoje vybrnkávání a Harrison tam má přenádherné krátké kytarové sólo s doprovodem bublin, které mi stylově i zvukem trochu připomíná Robbieho Robertsona (The Band měl Harrison hodně rád). I Want You (She's So Heavy) jsme nazkoušeli, ale nikdy jsme si netroufli ji zahrát, což je škoda, protože to je fantastická věc, velmi zábavná a s úžasnou baskytarou, která je ale taková mccartneyovsky přirozená. Na Lennona řekl bych až nečekaně složitá a důmyslná píseň, i když něco podobného už ukázal v Happiness Is A Warm Gun. Konec je skutečně monstrózní. Taková hodně zlá verze Hey Jude. Tohle Lennon vymyslel geniálně.
Vznik CD umožnil zajímavý moment ostrého střihu z konce I Want You rovnou do uvolněně hravé kytarové předehry Here Comes The Sun. To jsme taky zkoušeli, ale jenom s akustikou a basou a úplně jsme to nedotáhli. Další z řady superbomb. Hrozně se mi tady líbí bicí a samozřejmě ta prostřední část ("Sun, sun, sun, here it comes"), ta je prostě úžasná. Aranžérsky opět fantasticky poskládané. Geniální je i Because. Někde jsem se dočetl, že Lennon to bral jako možnost ještě naposledy udělat nějaký beatlesácký vícehlas. A to se fakt povedlo. John má v tomhle období ještě pár pocitově podobných věcí (Love, How?), ale tohle je skutečně síla, i přes ten lehounce kýčovitý moog. K tomu bych ale dodal, že ačkoli ho na celém albu používají na "zvláštní zvuky", je to tak akorát, není to samoúčelné a do všech písní to dobře zapadá. Mám rád přechod do následující You Never Give Me Your Money, což je geniální (těžko psát jiné slovo) suita, které se McCartney vyrovnal už jen v Band On The Run. Je to nádherně pospojované a atmosféra je prostě skvělá, a to i díky krásnému poetickému textu, asi jednomu z McCartneyho nejlepších. Strašně rád mám tu kombinaci hluboké bzučící kytary a vysoké vybrnkávané kytary tak od 1:45 (po "nowhere to go"), nebo souhru basy a kytary při "Soon we'll be away from here/Pick up the bag and wipe that tear away". Cvrčci nás přenesou k Sun King. To je jedna z nejneuvěřitelnějších písní, co udělali. Vlastně je to vykrádačka Albatross od Fleetwood Mac s textem nesmyslné ptákoviny. No ale zároveň je to vokálně nádherná věc. To "oooh" skoro po minutovém instrumentálním úvodu mě vždycky dostane. A další fantastický moment je ten krátký klasikoidní výjezd varhan George Martina po "Everybody's happy". Hodně povedený je i přechod do Mean Mr. Mustard, kde mě baví ty bicí na konci. Potom ještě přitvrdíme s Polythene Pama. Ty úvodní akustické akordy jsou jako z Tommyho, což bylo i záměrem, jak jsem se dočetl. Divoká a dobrá věc, ale spolu s tou předchozí jsou to prostě jen útržky. Přesto v Polythene Pam stihnou i krátký jakoby "jam" na konci před přechodem do She Came In Through The Bathroom Window - tyhle dvě věci nahrávali takhle dohromady naživo, stejně jako Sun King a Mean Mr. Mustard, takže je ten přechod přirozený. She Came... už je v podstatě plnohodnotná písnička. A moc krásná, je tady všechno - super bicí, vokály, sólová kytara. A tím končí první část medley a začíná ta druhá, kterou napsal asi celou McCartney. Golden Slumbers je nádherná věc, kterou mám radši než třeba Let It Be. Největší nářez je ten refrén. To je skutečně úžasný vokál. Orchestrální aranžmá samozřejmě perfektní. Carry That Weight má ten refrén s výrazným zpěvem Ringa a jinak plní spíš roli spojovacího prvku a opakuje motivy z You Never Give Me Your Money pod taktovkou George Martina. The End je samozřejmě krásná a efektní věc, kde se všichni předvedou vokálně i instrumentálně, nejprve silomrdný Ringo a pak ta krásná kytarová sóla. Neznám typově podobnou věc, která by byla tak povedená. Jo a trochu si to vypůjčili George and Beatovens v písni To už je stáří, ale to asi nikoho (c) Pepa. No a kde je teda ta vata, kterou jsem sliboval v nějaké dřívější diskusi? Lennonovy věci v medley, což sám uznával. Mean Mr. Mustard a Polythene Pam nebyly dost dobré pro Bílé album, ale teď se hodily. Sun King je spíš blbůstka (i když krásná). Z McCartneyho útržků mě nikdy tolik nebavilo Carry That Weight, je to spíš takové budování napětí před koncem. Ale v případě druhé strany Abbey Road platí, že souhrn je víc než jednotlivé části a dohromady to funguje skvěle, to nemohu říci. Je to taková smršť zvratů a nápadů. Nenapadá mě žádné podobně dobré medley takhle krátkých útržků. Podle mě bylo správným rozhodnutím vystřihnout Her Majesty, což je sice milá holka, ale kromě toho, že bere miliony už asi sto let po sobě, se do medley se nehodí. Na tom samotném konci mi naopak přijde umístěná vtipně (něco podobného v malém je na konci Free As A Bird).
Nevím, do jaké míry je můj pohled ovlivněn tím, že znám tohle album tak dlouho a vzpomínám si, jak jsem ho poslouchal na gramofonu u dědy, ale je to pro mě jedno z nejlepších alb všech dob. Připadá mi až nefér ho srovnávat třeba s jejich starými alby, protože je vidět (slyšet) ten obrovský vývoj a pokrok celé hudební scény, který Beatles do značné míry táhli. Bez těch starších alb by ale nebylo Abbey Road. Ve srovnání s psychedelickým obdobím a s Bílým albem to je taková "profesionálnější" a uhlazenější deska. Možná nejvíc od Rubber Soul a Revolveru. Do jaké míry je to zase dílo George Martina? Zároveň se jim sešel neskutečně kvalitní materiál, hlavně ve srovnání s Let It Be. Asi si po Bílém albu potřebovali odpočinout trochu víc. Je ale zajímavé, že Lennon i McCartney následně udělali taková primitivistická alba (John Lennon/Platic Ono Band a hlavně McCartney) a teprve potom se vrátili k aranžérskému a producentskému mistrovství (Ram, které si Paul produkoval sám, a Imagine se Spectorem), možná i po úspěchu vynikajícího Harrisonova All Things Must Pass. Nevím už, co bych napsal, je to prostě super, hehe.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
