The Beatles - Abbey Road – 1969
Při prvním poslechu, ve středu 27. května, jsem tušil, že se můj názor ohledně nejlepší desky The Beatles pravděpodobně nezmění ani po cca pětačtyřiceti letech. Nic jsem nezjišťoval, jen poslouchal, a říkal si, že tohle je jediné album, kde není vůbec žádná slabá, dokonce ani slabší skladba. Když vezmu veškeré desky, které jsou podle mého špičkové, tak úplně na všech se najdou písničky, které mi prostě vadí – na Help! třeba kántry Act Naturally a I've Just Seen A Face, na Rubber Soul What Goes On, na Revolver Yellow Submarine, na Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band a Magical Mystery Tour Harrisonova Within You Without You, resp. Blue Jay Way, no a pak zhulenina Revolution 9 na bílém dvojalbu. Tady je všechno naprosto dokonalé, jedna bomba za druhou, od začátku až do konce.
V pátek, 29. května jsem nasadil sluchátka, a pozorně si album poslechl, dvakrát za sebou, s odhodláním napsat recenzi. Výsledkem bylo, že jsem nenapsal ani slovo. Tohle je bezesporu nejkrásnější, nejpovedenější a nejlepší, co kdy The Beatles natočili, a já si nejsem jistý, budu – li schopen se k téhle muzice nějak vyjádřit.
V úterý, 2. června jsem si album poslechl, a při tom četl překlady textů. A bylo to velice zajímavé.
Abbey Road mi dává zabrat evidentně zdaleka nejvíc ze všech desek The Beatles, na jednu stranu si říkám, že by mělo stačit moje tvrzení, že je to nejlepší, co kdy natočili, na druhou to ale nechci odbýt, a tak mi nezbývá, než zatnout zuby (hehe), a prostě se k tomu donutit. 4. června jsem si dvakrát po sobě pustil na sluchátka úvodní Come Together. Už při předchozím poslechu jsem si říkal, že to není přece možné, znám tuhle skladbu nazpaměť, tisíckrát jsem jí slyšel, stokrát hrál s různými kapelami, tak jak to, že jsem z ní pořád tak nadšený a doslova unešený, až hotový. Aha ? No, asi proto, že je zkrátka naprosto geniální. Všechno tady je úplně famózní, zpěv, basa, střídání elektrického piana s kytarou v sólech, která bych spíš nazval instrumentálními mezihrami, i taková finta, kdy po poslední sloce je vždy na konci taktu takové zamňoukání, myslel jsem, že je to nějaký syntezátor, ale jelikož není uveden mezi nástroji, bude to asi elektrické piano. A víte, co je největší bomba ? Pro mě, samozřejmě. Bubny !!!. Ringo je tady (a na celém albu) fantastický, vždycky se mi líbilo, jak hraje, ale až teď, při pozorném poslechu, jsem zjistil, že je to naprostá lahůdka, a fakt by mě moc zajímalo, jestli bral nějaké hodiny a taky, kdo ty bicí takhle zaranžoval, jestli on sám nebo v tom má prsty George Martin, což bych si tak trochu tipoval. Jeho hra je v téhle skladbě opravdu velice zvláštní a netypická, jak přechází z hi hat na kotle, na které pak hraje i přes sloku, virbl tak zazní poprvé až v refrénu, ale jen se šlapákem, bez hi hat nebo činelu, normální bubny, tzn. činel, šlapák a virbl až v sóle. Jak říkám, hned v první skladbě je Ringo naprosto úžasný, a bicí jsou fantastické i v dalších věcech, jak ostatně podle mých blábolů sami poznáte – protože bez nich byste to možná ani nepoznali, hehe. Takže první skladba, a hned bomba bomb.
Something je bomba bomb číslo dvě, nádherná písnička, kde je zase úplně všechno naprosto dokonalé, zpěv, smyčce, Hammondy (Billy Preston), obzvlášt vypečená je tady baskytara, to je fakt úplná lahůdka, jak a co Paul hraje. A co je tady zase naprosto úžasné ? No ano, přátelé, bubny jsou to. Skladba začíná dvěma triolami na poslední dobu prvního taktu, ve čtvrtém taktu zpěvu je na poslední dvě doby break, který se opakuje i ve druhé sloce, skvělá je hi hat v refrénu a break v čase 1:54, co je ale úplně největší bomba, je tempo, jak to celé Ringo fantasticky doslova drží na uzdě.
Maxwell's Silver Hammer je bezesporu třetí bomba bomb, i když bubny jsou tady jenom vynikající - šlapák s hi hat a pak ta kovadlina, to je super nápad. Skvělé je tady ale zase úplně všechno, například moog, ten kytarový beglajt nebo spíš takové vyhrávky, a vokály, zajímavostí pak pro mě bylo zjištění, že tady vůbec nehraje John a na baskytaru (šestistrunného Fendera) hraje George. A líbil se mi prdlej text, který jsem neznal.
Abbey Road vyšlo v roce 1972 u Supraphonu, měl ho můj švagr, a tak tohle album znám úplně nejdéle, myslím jako celé, řadové. A skladbu Oh! Darling jsem miloval od prvního poslechu. Vím, že nejsme na dostizích nebo závodech, a všechno je to o pocitech – a moje jsou takové, že skoro každá písnička z této desky, kterou právě poslouchám, je ta nejlepší, ale u téhle si to říkám asi tak nějak nejvíc. To je zkrátka naprosto neuvěřitelná záležitost. Co asi nejvíc doslova praští do uší, je zpěv - myslím, že tady Paul podal možná svůj úplně nejlepší výkon, dokonce bych se nebál použít výrazu životní, to, co tady předvádí je prostě nevídané. Samozřejmě je to dáno i tím, jak skvělá ta písnička je, tvrdá, bluesová, skoro hardrocková, mazec neuvěřitelnej ... v těch refrénech jak řve, no Ty vole ... skvělé piano, basa, vokály, ty kytarové přiznávky (nevím, jak se tomu říká), no a co myslíte, jaké jsou tady bicí ? Pánové, naprosto fenomenální, k posrání nádherné, a ač se to možná nezdá, kurevsky těžké, Ringo tady, podobně jako Paul, předvedl jeden ze svých životních výkonů. Ta synkopická hi hat ve sloce, break po první sloce (0:30), zatím nic moc, ale po druhé (cca 1:05) a třetí (2:10) je to už nářez jako v Praze. Čtvrtá skladba, a čtvrtá bomba bomb v řadě.
Octopus's Garden – po těch čtyřech naprosto neuvěřitelných písničkách by se možná jeden (jako já) zdráhal označit tuhle skladbu stejnou nálepkou, nicméně já (jeden) se opravdu zdráhat nebudu. Všechno zase úplně v pořádku – kytara, piano, super kotle v refrénu, nádherné vokály, a pro mě jasně nejlepší Ringova písnička i jeho zpěv. Ano, přátelé, je to další bomba bomb.
I Want You (She's So Heavy) začíná v 6/8 taktu, ve kterém jsou i mezihry a ta závěrečná, nečekaně, až násilně ukončená pasáž = masáž, a je to samozřejmě další bomba bomb. Fantastická basa (v celé skladbě, ale třeba v čase 4:05 je obzvlášť povedené a vypečené místečko), Hammondy, zpěv, prostě všechno. Opět fantastický je zde Ringo, ať už ve sloce s činelem jízdy, hehe, nebo na conga. Nejsem velký znalec, ale řekl bych, že tohle je možná první heavymetalová skladba všech dob, nejen instrumentací a aranžemi, ale asi hlavně tou atmosférou, zejména v posledních třech minutách.
Po předchozím ©Olias nátěru nemohli asi The Beatles zařadit víc kontrastní skladbu, než je Here Comes The Sun. Začíná pidlikáním na akustickou kytaru, a od času 1:30 je pasáž, která se mi vždycky strašně líbila, jako dítě jsem nevěděl, proč, jen prostě byla jiná, zvláštní, divná, ale taky samozřejmě hlavně krásná. Šestkrát se opakují vždy dva takty, jeden na jedenáct, druhý na patnáct osmin, je to fakt nádhera, na pozadí se střídá moog a harmonium. Skvělé jsou orchestrální aranže s nějakými (asi) violoncelly, kontrabasem, flétnami a klarinety, které jsou víceméně jen tušit. Tohle je spolu se Something nejlepší, co kdy George udělal, a strašně mě těší, že přestal skládat ty píčoviny, inspirované bůhvíjakými úchylárnami (popřípadě úchylárny, inspirované bůhvíjakými píčovinami), tohle jsou normální písničky, a neskutečně krásné. Že je Here Comes The Sun bomba bomb, asi nemusím dodávat.
V Because jsou nádherné, vrstvené vokály, doslova k posrání, jinými slovy též třeba nebeské, nadpozemské, boží atd., atp. Skvělý moog a cembalo, jasná další bomba bomb.
Přiznám se znovu, že Abbey Road mi fakt dal zabrat, dokonce jsem poslouchal skladby odděleně, dvakrát, třikrát za sebou vždy jednu, protože už jsem nevěděl, jak to udělat, abych se o té muzice nějak rozepsal. Because byla ale poslední písnička, kde to šlo tímhle způsobem, protože následujících asi šestnáct minut jsem vždy cítil jako takovou jednu kompozici, ty skladby jsou nejen propojené, ale opakují se tady i hudební motivy. Takže se o některých skladbičkách zmiňovat nebudu, pro mě je to celé jedna další bomba bomb. Takže namátkou - v You Never Give Me Your Money je nádherná baskytara, ragtimové piano v refrénu, jako skoro všude krásné vokály, super tvrdá pasáž od cca 2:30, a super závěrečná část, tedy to sólo na kytaru + zvony + basa + vokály, v Sun King opět boží vokály, a skvělý nápad s tou hatmatilkou románských jazyků. V Golden Slumbers je krásná basa, a hraje na ní zase George !!! No a v The End jsou opět fantastické bicí, i zvukově, super breaky, je to vlastně bubenické sólo, krásně to pak hoši rozjedou v kytarovém sóle, a po skvělém breaku (1:48) je tu vrchol, taková orchestrální coda s houslemi, violami, kontrabasem, a nějakými trubkami, pozouny a asi rohy.
Takže TO mám skoro za sebou, a byla to největší fuška, za týden takových odhadem dvanáct poslechů. A nezjišťoval jsem nakonec žádné extra informace, přijde mi to zbytečné. Vím, že v některých skladbách vůbec nehraje John (měl v době nahrávání nějakou autonehodu). Taky vím, že George Martin měl podmínku, že bude produkovat album jako v dřívějších dobách, a že kapela bude dodržovat disciplínu. Asi tam pořád nějaké problémy byly, nicméně se, podle mého, podařilo vytvořit naprosto výjimečné, dokonalé, a geniální umělecké dílo - a je to absolutní vrchol The Beatles. Od obalu, který zná asi každý, přes super zvuk, vynikající pěvecké a instrumentální výkony (znovu musím vyjádřit svoje nadšení ze hry Ringa – a aby bylo jasno, to, jak tady doslova exceluje, nemá žádný vliv na moje hodnocení sólových alb, které mám napsané už asi dva měsíce), po naprosto nepopsatelnou, nádhernou, nadčasovou HUDBU, která, kdyby vyšla dnes, po padesáti letech, bude to naprostá bomba, naprosté zjevení. A jako Honza normálně přeskakuje zhuleninu Revolution 9, resp. před ní ukončuje poslech bílého dvojalba, tak já to mám podobné s Abbey Road – tímhle albem ukončuju poslech The Beatles, nic dalšího už absolutně nesnese srovnání.
5/5
|
Registrace nového uživatele 
