Steven Wilson - To The BoneTo The Bone jsem si s chutí poslechl po delší době a připomenul si jak vlastně skvělé album to je. Po dvou bombách asi muselo být těžké přijít s něčím, co obstojí a Velmistr to myslím zvládnul na jedničku. K albu se tentokrát neváže žádný nosný koncept, Wilson pouze zmínil inspiraci progresivně popovými alby jako je So od Gabriela, Hounds Of Love od Kate Bush, The Colour Of Spring od Talk Talk a The Seeds Of Love od Tears For Fears. Všechna tato alba miluju a proto asi není překvapením, že se mi líbí i tato Wilsonova deska. A to prakticky bez výhrad.
Muzikantské obsazení je tentokrát snad úplně nejnabitější a nebudu si nahánět řádky vyjmenováváním všech zúčastněných. Za zmínku ale stojí například Slovák David Kollar, který hraje na kytaru ve dvou skladbách (v životě jsem o něm neslyšel) a nahrazení Minimana Craigem Blundellem, což rozhodně není žádné ořezávátko. Beggs a Holzman, to už jsou vítané stálice tohoto all-star teamu. A za zmínku možná ještě stojí i komerční úspěch, jenž toto album zaznamenalo. 3. místo v UK Albums, 58. místo v US Billboardu a 34. místo v ČR, hehe. Já vím, že to hovno znamená, ale většina muzikantů se muzikou živit chce (kdo by se nechtěl živit věcí, kterou miluje, že?) a s takovou popularitou to už jde asi celkem slušně. A já to prostě Stevenovi přeju. Teda pořád pevně doufám, že na dalším albu tuhle snahu nepřežene.
Eponymní song To The Bone rozhodně otevírá album ve velkém stylu. Elektronika, mluvené slovo (Wilson se tentokrát nebojí použít ani to nejběžnější f-word, což je mi vždy sympatické, hehe), bombastická harmonika právě ve stylu mých milovaných Talk Talk, dynamika par excellence, tradičně vybroušená produkce, pár vychytaných instrumentálních sól, úderná rytmika (a tím mám samozřejmě na mysli i basu), melancholický a rozmáchlý závěr songu přesně tak, jak to umí jenom emo VELmistr deprese Wilson. Mohl bych si snad přát víc? Nemohl. Dokonalá skladba. Následná Nowhere Now je moc pěkná poprocková píseň s krásným refrénem a s tradičními wilsonovskými vrstvenými (a skvělými) vokály. Zaujme také nápaditá prostřední instrumentální pasáž s parádní vzestupnými harmonickými postupy na konci a přechodem do opakovaného refrénu. Pariah byl tuším prvním songem, který dal tenkrát Wilson před vydáním alba ochutnat všem nadrženým fanouškům. Tenhle duet s Ninet Tayeb je skvělý a moc se mi líbí tak trochu post-rockový klimax na konci, kde se všechno hezky zahustí a vygraduje. Vzpomínám si ale na vystoupení Stevena a Ninet ve Snídani se ZDF nebo co to bylo, kde to hráli bandě německých důchodců a to bylo tedy hodně hehe. A teď bacha, protože další na řadě, The Same Asylum As Before, patří k mým nejoblíbenějším písním z celého alba. Asi to bude hlavně výtečným vokálem s hračičkami v refrénu a naprosto famózní prostřední pasáží. Myslím to místo, kde se to nahustí s uřvanou kytarou a následným zklidněním, kde zazáří pan Kilminster skvělým kytarovým sólem a na pozadí se přidají totálně vychytané a geniální synťáky. Jo, a taky orchestrace The London Session Orchestra. Bomba. Refuge je klasická (a výborná) wilsonovka s krásnými synth plochami, jejíž první polovina se nese v duchu gradace, která vyústí do (opět tradičně vynikající) instrumentální pasáže nejdřív s dominantní harmonikou a poté výtečným kytarovým sólem. Tohle je zákusek té nejvyšší kvality. O promyšlené seskládanosti celého alba svědčí zařazení Permanating jako další skladby, která po Refuge posluchače vytrhne ze zasněnosti a řekl bych, že i trochu šokuje. Tahle skladba rozděluje a je to asi zatím ta nejvíc kontroverzní věc, kterou Wilson kdy vyrobil. Já to nebudu moc komentovat. Mně se to líbí a je asi zbytečné marnit čas obhajobou proč.
Blank Tapes je krátký song (opět duet s Ninet), který slouží jako předěl do druhé poloviny alba a abych řekl pravdu, tak nejslabším songem na albu je pro mě zrovna tato komorní unylost. Naštěstí ale trvá jenom dvě minuty, než se opět roztočí soukolí wilsonovské geniality. People Who Eat Darkness je tady zřejmě nejtvrdší a nejtemnější skladbou. I live in the flat next door and I can hear you fuck your girlfriend through the wall. Hehe. Skladba je to jinak velmi úderná, s pěkným hardrockovým riffem a zahuštěným refrénem s vokálem Ninet na pozadí. Následuje další pecka a tou je Song Of I, kde s Wilsonem zpívá jakási Sophie Hunger (pokud bych si nepřečetl obsazení, tak bych si myslel, že je to Ninet). Pamatuji si, že mi chvilku trvalo tuto skladbu vstřebat, ale její temná atmosféra mě nyní doslova pohlcuje. První polovinu skladby charakterizuje úsporná instrumentace s dominantní elektronikou a pokud by to takhle bylo celou dobu, tak by to asi byla zívačka. Jenomže ve druhé půlce přijde nádherná gradace s orchestrem a už jen kvůli tomu se vyplatí žít. Tahle wilsonovská estetika mě zkrátka vždycky dostane. Konec skladby se opět nese v elektronickém stylu první půlky, tentokráte v o něco údernější podobě. Kdo mě zná, tak ví, že elektronická muzika je mým oblíbeným hudebním odvětvím, takže mám tenhle song prostě rád. Detonation je další bombička. Svojí stavbou mi trochu připomíná Ancestral z Ruky. Na ploše devíti minut se opět toho odehraje hodně a mou oblíbenou částí je melancholická stop pasáž Whiny God, who the fuck are you? Detonation for the greater good... a následný instrumentální nářez do konce skladby s perkusemi a vychytanou basou. A jak to Wilson jenom dělá, že pokaždé přijde s dokonalým zavírákem? Song Of Unborn je totiž přesně takový. Zasněná skladba s pestrobarevným refrénem, který získává na intenzitě každým opakováním. A to se v půlce skladby ještě objeví skvělý sborový vokál. Nádherné zakončení celé desky.
Ještě ráno jsem si říkal, že tomu albu nedám maximální hodnocení jako Havranovi a Ruce, ale víte co? Kašlu na to a dávám 5/5. Jsem si vědom, že to není ten vypilovaný retro art/prog jako Havran a také to není tak vyrovnané a dokonalé jako Ruka. Jenže stejně je to pro mě pořád famózní muzika, kterou si pustím rád kdykoliv a kdekoliv. Díky Velmistře! |
Registrace nového uživatele 
