Van Der Graaf Generator - World Record (1976)
Je neuvěřitelné, jaký rozdíl udělá několik měsíců. Tři nové skladby pro Still Life byly nahrány v lednu 1976, album World Record pak v květnu 1976 ve stejné sestavě. A je to zase krok někam dál. Ale - pozor - taky třetí album v cyklu (nepočítám Aerosol), a to je pro VDGG krizový den (c) Koudelka. Takže vybrusili z toho, nebo co? Změnou je rozšíření klávesového arsenálu (já vím, Banks to měl už dřív, o Wakemanovi nemluvě), stejně jako výraznější role pro Hammillovu elektrickou kytaru. Zvuk je tady zase ještě o něco čistší a "modernější". Je to fakt rozdíl oproti The Least We Can Do, což mi před měsícem a půl tolik nepřišlo. Ale ono třeba i takový Trick of the Tail vs. Nursery Cryme je dost velký zvukový posun. Hudebně bych řekl, že je to art-rock vstřebávající punkovou atmosféru, ale zároveň většina alba působí dojmem, že se zrodila z jamování. Což asi není tak úplně nepravděpodobné. Dokonce bych řekl, že to místy připomíná takové ty ursinyovské pomalu tekoucí plochy, kde se člověku do hlavy vrývá hlavně rytmus, i když atmosférou je to samozřejmě někde jinde. Je to ale taky ukrutně dlouhé album. Mohlo mít úderných 40 minut jako Godbluff, přijatelných 45 minut jako Still Life, ale ne, má 53 minut a fakt nevim, jestli to zrovna tady bylo potřeba. Je tady několik hlušších míst. Na druhou stranu záměrem mohlo být posluchače nějak naladit a pak ho hned zase nevyhazovat z křesla. Ať už to bylo jakkoli, výsledkem je album, které si po delší době vždycky pouštím trochu s obavami, ale pak jsem velice spokojený, hlavně na první straně. Druhou ale někdy nedoposlouchám.
When She Comes začíná vyloženě jako nějaký jam, trochu podobně jako Lemmings. A je to dobrá věc. Moc se mi líbí ty punkově humpolácké bicí v refrénu a Hammillova kytara v pozadí. No a po tango a reggae vsuvkách na minulých albech je tady tentokrát výborné syntezátorové flamenco. Dobrý je ale i konec té instrumentální části s klavírem (zase ti Psí vojáci, hehe). Hammill zpívá celou dobu vztekle punkově, což pokračuje i v následující skladbě A Place To Survive, která má taky na všechno dost času. Asi dva až tři riffy, refrén jak z nějakého vojenského cvičení, výborné hammondy, disko-reggae-ska-punkové nebo jaké bicí. Když už začne být skladba moc dlouhá, přijde v sedmé minutě ta instrumentální pasáž, kterou si dost užívám. Opravdu zajímavé místo, které nemá intenzitou daleko k Giant Squid/Octopus. První stranu pak v pomalém tempu zakončuje Masks, která má velmi silnou melodii. Zase mě moc baví bicí, hodně prostoru dostává Jackson a Hammill je konečně trochu víc v klidu. Vždycky to na mě působilo dojmem rychlé, možná až rock'n'rollové písničky přearanžované do pomalého ponurého dramatu. Pěkný odkaz na My Generation s "m-m-masochistic m-m-mumble". Skutečně výborné až po závěrečný Hammillův hrdelní tón, hehe. Asi moje nejoblíbenější skladba na desce.
Na druhé straně se nachází druhý pokus VDGG o dvacetiminutovou skladbu. A podle mě zase ne úplně povedený. Meurglys III (The Songwriters's Guild). Ten úplný začátek mi něco hrozně připomíná, ale nevím vůbec co. Možná Lizard. Zpívaná část je moc pěkná a ten hlavní motiv, který se opakuje jako mantra, se mi fakt líbí. Pomalejší část od páté minuty má taky působivou atmosféru, která mi dost připomíná jednu z prostředních částí Lighthouse Keepers. Pak se to výborně rozjede - lehké reggae náběhy v následující instrumentální části, potom ta kytarová část s hezkým zase trochu latinským nádechem. Nádhera. Nic podobného postaveného takhle na rytmech podle mě předtím ani potom neudělali. Rychlá část od dvanácté minuty je ještě dobrá, ale po poslední zpívané části se rozjede asi sedmiminutový reggae jam, kde se střídá kytara se saxofonem. Hammillova kytara tam zní trochu jako taková ta utýraná sóla Omara Rodrigueze Lopeze nebo možná jako Neil Young. Samo o sobě to není špatné, ale po těch předchozích pětatřiceti minutách to působí jako vata. Tohle je nejslabší kus alba, nemusel bych to tam mít. A to ještě není všechno. Mellotronový úvod a la Strawberry Fields Forever přináší Wondering, majestátní píseň téměř do kostela. Hodně se pod ni asi podepsal spoluautor Banton svými košatými klávesovými aranžemi. Začátek, pokud se ho dočkáte a album nevypnete v průběhu Meurglys, je moc pěkný. Flétnové a klávesové sólo dokonce působí jako trochu návrat ke zvuku jejich prvních desek. Hammill zpívá jako by právě vyhrál nějakou bitvu. Zase to má velmi dlouhý, ale zajímavý konec. Nicméně v kontextu zbytku alba to působí jako nějaký výlet časem do 19. století nebo kam. Někdy mě to moc nebaví, někdy jo.
World Record je skutečně zvláštní album. Zjistil jsem, že mě fakt baví a asi jsem ho neprávem opomíjel. První strana je výborná, půlka druhé taky, pak už je to slabší a Wondering mi vždycky přišla, že snad na album ani nepatří, i když není špatná. Vlastně ani nevím, jak to album hodnotit. Pět je moc, ale čtyři jsou málo, na to je deska příliš výjimečná tím, jak kombinuje art-rock, punk, reggae a všechno ostatní dohromady, a přitom to pořád zní jako VDGG.
lepší 4/5 |
Registrace nového uživatele 
