Frederick Forsyth - kniha Vypravěč-vlastní životopis
kapitola Pár slov šeptem (2. část)
"Jde o mého syna, tuane. Je velice nemocný. Mám o něj strach."
Táta požádal o svítilnu a odebrali se do vesnice. Chlapci bylo asi deset a trýznila ho bolest v břiše. Jeho matka se se zoufalým výrazem krčila v koutě.
Otec nebyl lékaž ani záchranář, ale díky povinnému kurzu první pomoci a listování v lékařských učebnicích věděl dost na to, aby poznal akutní zánět slepého střeva. Rozhostila se černá tma a blížila se půlnoc. Do nemocnice v Changi to měli sto třicet kilometrů, jenže on véděl, že pokud zánét slepého střeva přejde v zánět pobřišnice, bude smrtelný.
Poslal pro motocykl s plnou nádrží. Japonec použil manželčin široký pás obi k přivázání syna na tandem a k otcovým zádům a táta vyrazil. Vyprávěl mí, že to byla příšerná cesta, neboť všichni dravci loví v noci. Asi hodinu jel po rozbité stezce k hlavní silnici a pak vyrazil rovnou na jih k hrázi.
Už se málem rozednívalo, když o několik hodin později zastavil na nádvoří všeobecné nemocnice v Changi a zavolal, ať mu jde někdo pomoci. Objevily se ošetřovatelky a ujaly se dítěte. Britský lékař, který právě odcházel z noční směny, na chlapce jen pohlédl a nechal ho převézt na operační sál.
Později se doktor připojil k mému otci na svačinu v jídelně a řekl mu, že byl nejvyšší čas. Slepé střevo mohlo každou chvíli prasknout, což by pravděpodobně mělo smrtící následky. Kluk ale přežije a teď už spí. Lékař tátovi vrátil obi.
Po dotankování se otec vrátil na plantáž, uklidnil apatické rodiče se zapadlýma očima a se zpožděním se pustil do svých denních povinností. Po dvou týdnech říční Člun přivezl poštu, zásoby jako obyčejně a japonského chlapce s plachým úsměvem a jizvou.
O čtyři dny později se opět dostavil tesař, tentokrát za denního světla. Čekal u bungalovu , když se táta vrátil ze skladu latexu na čaj. Když Japonec mluvil, klopil oči k zemi.
"Tuane, syn bud žít. Když v mé kultuře muž dluží to, co dlužím já vám, musí nabídnout to nejcennější, co má. Jenže já jsem chudý a nemám co nabídnout, jen jedinou věc. Radu."
Zvedl zrak a zadíval se otci do očí.
"Odejděte z Malajska, tuane. Jestli si vážíte života odejděte z Malajska."
Až do konce svých dnů v roce 1991 otec nevěděl, jestli tato slova vedla k jeho rozhodnutí nebo je pouze uspíšila. Avšak na konci roku 1936 neposlal pro svou snoubenku, ale vzdal se místa a vrátil se domů. V roce 1941 japonská císařská armáda napadla Malajsko. V roce 1945 se z jeho vrstevníků nevrátil z internačních táborů ani jediný.
Na japonské invazi do Malajska nebylo nic spontánního. Byla pečlivě naplánovaná a císařské síly se přehnaly přes poloostrov jako nezastavitelná vlna. Britské a australské jednotky pospíchaly k obranným stanovištím podél hlavních cest na jih. Po nich však Japonci nepřišli.
Z kaučukovníkových plantáží se vynořilo mnoho spících agentů, kteří tam čekali celé roky. Japonci se rozjeli na jih na stovkách bicyklů po úzkých nezmapovaných stezkách v džungli, na nichž je tito agenti naváděli. Další přišli z moře a vyhnuli se pobřeží, přičemž se řídili podle blikajících svítilen krajanů, kteří znali každou zátoku.
Britové a Australané neustále čelili výpadům z boku a Japonci se ve značném počtu objevovali také za nimi, vždy pod vedením svých agentů. Během několika dnů bylo po všem a údajně nedobytná pevnost Singapur podlehla útoku z pevniny, zatímco její mocná děla mířila na moře.
Když jsem byl ještě dítě, ale dost starý na to, abych příběh pochopil, otec mi jej vyprávěl a přísahal, že se doopravdy stal skoro sedm let před invazí z prosince 1941. Ani on sám si nikdy nebyl docela jistý, jestli tesař z jeho vesnice byl také agent, zato věděl určitě, že kdyby neodjel, rovněž by zemřel.
A tak zřejmě několik slov, která zašeptal vděčný tesař, způsobilo, že jsem vůbec přišel na svět. Po roce 1945 je Japoncům přičítána zodpovědnost za mnoho věcí, ale není i tohle jejich zásluha? |
Registrace nového uživatele 
