teďMam pocit, že je toho na mě nějak moc.. Možná je to tim, že jsem už pár dnů nespala doma. Musim plavat ve vzduchoprázdnu (a cejtit se tak "nejistě"?), anebo uzavřená v jednom místě, zazděná v prostoru, ze kterýho se nemůžu hnout?
Zčajovala jsem se a jsem tu s nim doma a přece nejsem..? (s nima)
svobodu, anebo vězení?
Uvnitř, nebo vně?
Bojim se připoutanosti, nepřipoutanosti
stereotypu, změn
cítění, necítění
jasný barvy bolej, hluk ničí a bílý světlo ve sněhu
je nesnesitelný
po víc, jak pár minutách
necítím se dobře
a kurva si ale
přece jen vzpomínam
jaký je cítit se tak
a prý: žiju za zdí
já za šedym filtrem
o různých odstínech
a jasnost někdy nutí
chodit po záchodech v klubu tam a zpátky
a polykat slzy
chrlit furt ty stejný slova
pro uklidnění,
který mi bůhvíproč lezou na mozek
mantry
bolesti
a štěstí?
aspoň malinký
v hudbě, v lidech, ve mně
a přitom bejt v sobě
a nebejt
je těžký,
přát všem lásku,
když vidim jenom bolest
je těžký
a vůbec ne spontánní
a nevim,
jestli jde se některý věci naučit
a nevim, která cesta je správná
a přece nějak jo
pro mě
nějak věřit
musim
věřit
protože co (jinýho) zbejvá
to je to (nejlepší) řešení
neposuzovat
soustředit se na opak bejt |
Registrace nového uživatele 
