nemohu uvěřit,
že jsem to byla já sama
kdo svůj život pustil z dlaně
jako klubíčko
a nechal jej kutálet
a teď jen stojí s dřevěnýma nohama
a kouká, jak se to malé, kulaté štěstí
kutálí, motá, vzdaluje...
Byla sem to já, já sama
kdo je zahodil a nohy si svázal
a všechna má ostatní já
která zrovna nebyla doma
(či vyspávala nějakej flám)
se teď marně bouří
i ona vědí,
že jsou zodpovědná
za vlastní rozhodnutí
za daný slib...
... nic už nelze změnit,
nic nelze vrátit
tak sbohem, lásko,
musí to být... |