isaJestli snesete delší, přepsala jsem z Klaunových rozprav, jestli je to OT, mažte.
75. výročí narození - je to ale aktuální i teď
K výročí 75. narozenin
Když jsem ho viděl na jevišti poprvé, bylo mi šestnáct let. Hrál ponocného Jehana a spolu s antouškem Georgesen házeli do tmy plzeňského hlediště smolné věnce Villonových veršů, zapálené hudbou Jaroslava Ježka:“Vy páni, sami jste tím vinni, že bída z lidí vlky činí a že nás proti vám žene hlad.“
Bylo to dramatičtější než dramata oněch dob, bylo to v těch středověkých hadrech současnější než díla tehdy současná, byla v tom poezie, revolta i sranda – tyto tři sudičky každého velkého kumštu.
Na řece Manzanares si zkoušel rostoucí fašismus své síly a bral to jak generální zkoušku na druhou válku světovou. Byla to generální zkouška na tuto válku, ale to mnozí pochopili pozdě. Prostor hlediště byl umocněn všemi prostory života a zněl: hněvem, nadějemi, smíchem. Osvobozené divadlo – vedle Burianova Déčka – nás, šestnáctileté, vedlo ke zkoušce dospělosti, učilo nás rozeznávat.
Netušil jsem, že jednou se octnu v roli antouška Georgese po jeho boku. Byly to požehnané chvíle, kdy mne jako učedníka hnal do šťastných proudů humoru a kdy jsem věděl, že ví. Že přesně a neomylně ví. Že i tam, kde se my dva i diváci zalykáme smíchy, registruje s laboratorní přesností kvality a že porovnává. Kvalitu řečeného s kvalitou dopadu, že hledá nesnadná řešení, že nepočítá smíchy hlediště a neusiluje o jakýkoli další, že humor je mu vždycky službou.
Na tyto chvíle vzpomínám a nemohu, nechci o něm mluvit v čase minulém. To nebyl nikdy jeho čas. Žil vždycky přítomností, ona rezonovala před ním ve tmě hlediště, ano, přítomnost to byla i tam, kde rudolfinský pekař nalézá pro golema tu pravou funkci, ona to byla, když v kostýmu napoleonského husara hovořil o válkách dávno minulých a soudil všechny příští.
Nechci tu vypočítávat, co udělal, a hodnotit to. Letos mu bylo pětasedmdesát let. S jakousi něžnou cudností odmítal svými typickými slovy různá přání k jubileu se vížící. Nechtěl být slaven, přestože věděl, že slavit se má. Slavil. Každá z jeho vět byla oslavou života a lidské cesty vpřed. Neumíme ještě dohlédnout šíři té mezery, která tu po něm zůstává. Ale nejde o to, co mizí, jde o to trvající, co přetrvává lidské bytí a sahá daleko za ně, co bude přítomno i v nás, kteří ho poznali, směli s ním dělat, být vedle něho a cosi od něj pochytit. Jde o přítomnost jeho odkaz je určen pro ni. Pro přítomnost těch dalších, kteří mu budou naslouchat a dívat se na jeho filmy, pro kteroukoli další přítomnost. Je těžké mluvit sám tam, kde jsme mluvívali dva. Je těžké místo dialogu pronášet monolog. Ale pro mne ten dialog už nikdy nepřestane. I v tichu hlediště, kde hraju sám, je se mnou jeho hlas.
/Květy, 20.11.1980/
|
Registrace nového uživatele 
