to nejlepší ze sivého čtveráka (pro nováčky)Dědeček ptal se kdysi Ladíka: "Čemu jste se ve škole učili?"
"Pan učitel nám vyprávěl o ústrojí sluchovém!" odpovídal tento.
"Nu, dobře tedy!" promlouval dědeček; "věříš-li, Ladíku, že pustím uchem kouř?"
"Leda že byste měl sluchový bubínek protržený!" nedůvěřoval Ladík.
"Povídali že mu hráli!" smál se dědeček; "víš sám, že mám sluch v nejlepším pořádku a přece učiním, co jsem řekl!"
To řka, vstal a pustil skutečně kouř uchem - sklenice, jež náhodou na stole stála.
Děti přišly ze školy. "Dědečku, dnes nám jmenoval a ukázal pan učitel česká města," pravil nejstarší Láďa.
"Tak, to budeš také věděti, kde leží Lípa," pravil děd.
"Na řece Ploučnici," odpověděl mu tento.
"Dobře," pochválil děd Ladíka, "ale kde leží ještě?"
Ladík byl se svým rozoumkem v koncích. Darmo přemýšlel, až teprve když dědeček ukazoval na skácenou lípu na dvoře, pochopil.
"Ne a ne a nemohl jsem včera po celé Praze rozměniti novou stokorunu," stěžoval si dětem dědeček.
"Měl jste falešnou?"
"Neměl."
"Neměli tedy nikde drobných?"
"Měli."
"Proč tedy?" ptaly se děti.
"Inu, já jsem vůbec u sebe ani jediné stokoruny právě neměl."
"Ach tak."
V létě za pěkného dne na výletě řekl dědeček Ladíkovi: "Ladíku, co vidíme dnes nad sebou?"
"Modrou oblohu," odpověděl Ladík.
"Dobře!" řekl dědeček. "Ale co bychom viděli nad sebou, kdyby pršelo?"
"Mraky!" pravil Ladík.
"Ba ne, deštník bychom viděli nad sebou," smál se dědeček a děti s ním.
Bylo sobotní odpoledne, a dítky měly prázdno. Usedly kolem dědouška za stůl. Dědovi pojednou rozhostil se po tváři úsměv.
"Ladíku," povídá, "vsaď se, že sám nevstaneš ze židle, na které sedíš?"
"Oho, to by bylo," pravil Ladík.
"Tak oč se vsadíš, Ladíku?" tázal se děd.
"O desetihaléř, který zítra dostanu od otce," odvětil Ladík.
"Tak dobře, platí. A nyní se pokus, ať sám vstaneš."
Ladík vyskočil, - ale zároveň s ním vstal také děd. "Vidíš, že jsi prohrál?" smál se mu.
"Že jsem prohrál?" bránil se Ladík. "Vždyť jsem vstal sám, nikdo mi nepomáhal."
"To ovšem," pravil děd směje se, "ale nevstal jsi samojediný, neboť vstal jsem zároveň s tebou, tedy jsme vstali dva. Prohrál jsi, zítra mi dáš desetihaléř."
Nyní se daly dítky do smíchu, jediné Ladík se nesmál. "Tak jsem to nemyslil," pravil smutně.
"Tak zase jednu hádanku a snadnou! Poslyšte děti: Roste to na dubě a přec toho na něm neuvidíte; co je to?"
"Roháč," vyrazil Oldřich v obavě, aby ho ostatní děti nepředešly.
"Vždyť právě o prázdninách jsem ti roháče na dubech ukazoval," odpíral Láďa.
"Tak nevím," prohlásil Oldřich.
"Nevím, nevím!" připojili se Láďa i Milča.
"Spadlý žalud, chytráci," rozřešil sivý čtverák. |
Registrace nového uživatele 
