|
Ukázka z povídky. Celá je na Aryonově deníku Služka a drzý kluk Když mě bylo šestnáct, rodiče mě poslali do Prahy do služby. Moje paní (měla bych říkat „milostpaní“, milostivá ale nebyla ani trochu) byla ještě mladá, a měla asi o dvacet let staršího manžela. Milostpán býval málokdy doma a paní měla dlouhou chvíli, a tak pořád mě sekýrovala. Když jsem na něco zapomněla, nebo neudělala přesně tak, jak si přála, poručila mi, abych přinesla z komory prakl, a zmydlila mi s ním zadek. V létě, když jsem nosila tenkou sukni, to moc bolelo, zvláště když mě na konec ještě párkrát přetáhla jeho rukojetí. A byla tak zlá, že mně ani nenechala pořádně se vybrečet; hned po výprasku jsem musela jít pro něco do města, aby všichni podle mé uslzené tváře poznali, že jsem byla bita. To bylo hrozné. Naproti v patře bydlel s rodiči takový klu - byl stejně starý jako já. A ten na mě pokaždé, když mi paní nařezala, čekal u schodiště, když jsem šla večer na procházku s milostpánovým psem.
„To jsi zase večeřela ve stoje a spát budeš na břichu, že?“
Měla jsem sto chutí mu vlepit pořádný pohlavek, jenže kdybych sloužila u jeho matky, musela bych mu říkat „mladý pane“ a nejspíš by se nejen mohl dívat, jak dostávám od jeho mámy na zadek, ale brzy by si už mě mohl přehnout přes koleno sám. Tak jsem vždycky rychle seběhla ze schodů, div jsem si nohy nepolámala.
Pak jednou paní řekla, že císař pán vydal patent, že služky mohou být bity jen metlou, a od té doby se prakl používal jen na klepání koberců a já jsem byla bita svázanými březovými proutky. A ty jsem musela, když jsem něco provedla, sama natrhat v parku. Protože na mě paní dlouho křičela, než mě pro ně poslala, skoro pokaždé na mě na schodišti čekal ten kluk, a šel se mnou. Snažila jsem se ho odehnat, ale marně. Celou cestu tam a zpátky se mu pusa nezastavila:
„To zase půjdeš spát s červenou zadnicí, viď? A dostáváš teď na holou, jako naše Mařka?“
Za nic na světě bych mu to neřekla, ale teď mi moje paní sukni také vždycky zdvihla.
|
Registrace nového uživatele 
