Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Hosting     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Což takhle
dát si Lopuch?

Lopuch.cz

Povinné ručení
Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub SPANKING [ŽP: 4 týdny] (kategorie Sexualita) moderují Al, dawe.
Archiv

- povídání o tom, jak si oboustranně užít partnerský sexyspanking

- spankingové povídky


Základní pravidla :

Není povoleno v diskuzi se vyjadřovat hrubě a vulgárně, posměšně ironizovat protichůdné názory a osobně napadat jejich nositele. Užitečné odkazy : Netiketa na Wiki , Netiketa na LUPĚ

Sexyspanking v rámci tohoto klubu je míněn zásadně jako dobrovolná spankingová aktivita. Jakékoliv skutečné násilí či agresivní brutalita v nich je vyloučena, schvalující příspěvky budou ihned smazány. Stejně tak bude přistupováno i k doprovodným materiálům, čímž se myslí tématické obrázky a fotografie, případně odkazy na videa apod.

 

Spřátelené a zajímavé kluby

sousední klub e-spanking

výprask není jenom spanking

záloha klubu spanking z Lapiduchu 2010-2016


Pomůcka pro vkládání obrázků a přímých odkazů

<a href="webová adresa obrázku nebo přímého odkazu">stručny popis nebo název</a>
<a href=""><img src=""></a>


Pomůcka pro vkládání odkazů na příspěvky

<a href="http://www.lopuch.cz/klub.php?klub=spanking&to=3981">3981</a>

Pomůcka pro zmenšování obrázků

<a href=""><img src=""WIDTH=250 HEIGHT=200 /></a>

PRVNÍ ZVONĚNÍ
V ANGLICKÉ (j)ELITNÍ ŠKOLE

Plavky fest zakouslé v mladé půlky
co se jen třesou lovit kluky!
A ředitel zas na jelita,
až skončí prázdnin imunita…

Z bikin jim obliny lezou holé
špulí se, vrtí… furt v jednom kole!
On, ukryt v stínu, znamená si
jména těch žákyň; pročpak asi?

V září se začnou stahovat mraky
nad těmi zadky – a gaťky taky!
Pak spustí jelit nadělení;
to bude jinčí prdelení!

Hnedka je přejde chuť hýždě špulit!
Na trestné sesli, až budou bulit
a splácet z léta mravní dluhy:
přes půlky pruhy v barvách duhy…

Zatím jen plavky řežou ty zadky
v září však začnou rákosce svátky
až „vládkyň pláží“ drzé kýty
pozbydou prázdnin imunity!
 
(Ham_Handed)
 

Povídky 

Fulgur : TrestMedvědObchůzkaTajná místnost v lázníchPlácalPřišlo to z oblohyVýpraskový obchodMirčina plácačkaPauline (pokračování Obchůzky)A co to byl ten "výprask"?Discipline QuestŘetěz výpraskůPochopeníTrifekta

Tomasek_46 : Hodný chlapecKnížka

TuaVěřte nevěřte

  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu. Práva vám může přidělit moderátor klubu. Požádejte ho v soukromé poště.

[ 4114 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
fulgur Fulgur 16.5.2016 11:00  49266
Mirčina plácačkaTé plácačky jsem si poprvé všimla, když jsem přišla přinést domácí úkoly své kamarádce Mirce.
Oběma nám bylo jedenáct let, byly jsme spolužačky a nejlepší kámošky, a bydlely jsme ve stejné ulici jen několik domů od sebe, a když byla Mirka nemocná, bylo tedy na mně, abych jí přinesla domácí úkoly.
Jeí maminka mě vpustila se slovy "Á, ahoj, Klárko. Mirka je ve svém pokoji."
Když jsem vešla, Mirka seděla na posteli, střežená svou velkou armádou plyšáků. Dala jsem jí úkoly a chvíli jsme si povídaly, když jsem to uviděla.
Na háčku vedle její postele viselo cosi malého a dřevěného.
Vypadalo to jako malé prkýnko.
"Proč máš v pokoji pověšené prkýnko?" zeptala jsem se.
Mirka se začervenala. "N-No, to není prkýnko," vykoktala.
Stoupla jsem si na špičky a sundala tu tajemnou věc dolů.
"VYPADÁ to jako prkýnko."
"No, p-původně to prkýnko bylo. Ale máma ho koupila na... na něco jiného."
"A na co?"
Asi půl minuty se na mě dívala, než jsem konečně pochopila, co tím myslela.
"A-Aha! Chceš říct, že tvoje máma..."
"...Jo. Přesně tak."
Zamrkala jsem. Mirku i její mámu jsem znala. Obě byly tak milé! Neuměla jsem si představit, že se v jejich domě dějí takové věci.
"Ale já myslela, že... no... že dneska už to rodiče nedělají. Děti už nedostávají výprasky."
Tak. Řekla jsem slovo "výprask". Bylo to jedno z "mocných slov". Když jste řekli nějakou nadávku, dospělí se na vás zlobili, ale když jste řekli jedno z mocných slov, dospělí jen nasadili takový utrápený výraz, který říkal "nemůžeme ti bránit, abys o těchhle věcech mluvila, ale prosím, nedělej to".
"Myslím, že rodiče vyplácejí pořád," řekla Mirka. "Jenom o tom nemluví. Já dostávám na zadek v jednom kuse."
"V jednom kuse?"
"Jo, protože já a máma, no... ne vždycky se shodneme," řekla Mirka. "Někdy jí řeknu něco hloupého nebo ošklivého. A ona pak, no..."
Povzdechla si.
"Ne že bych jí to nějak zazlívala, víš?" řekla. "Jsme jenom samy dvě a vážně, jak mě má trestat? Má mi dávat domácí vězení, když musí být v práci? Tedy, slyšela jsem, že lidi dřív dětem brali telefony nebo počítače." Otřásla se. "To radši výprask než něco TAK barbarského."
Soucítila jsem s ní. Představa, že bych byla bez telefonu nebo bez počítače, byla noční můra.
"No a když se na mě naštve, většinou skončím přehnutá přes koleno a s bolavým zadkem," řekla.
"A...?"
Ukázala jsem na prkýnko, které jsem držela v ruce.
"To... se nestává často. Většinou, když jí lžu. Ale chce, abych ji měla pověšenou v pokoji, abych si pořád pamatovala, že mám být hodná."
Celá ta věc mě trochu trápila, ale Mirka trvala na tom, že se nic zlého neděje. Výprasky pro ni byly úplně normální věc. Pro mě to bylo něco nepředstavitelného, něco ze starých knížek. Bylo to, jako bych v její ložnici našla železnou pannu.
Když o tom přemýšlím, proč jsem vlastně měla v pokoji tolik starých knih, které náhodou obsahovaly scény s výprasky?

Toho večera jsem některé ty knihy vytáhla a ty pasáže si přečetla. Četla jsem o dětech, o dětech jako Mirka a já, které rodiče přehnuli přes koleno a nasekali jim na zadek. Vždycky brečely.
Vážně to rodiče dělali i dneska?
Bezmyšlenkovitě jsem se trochu plácla přes zadek. Byl to zvláštní pocit. Trochu to bolelo, ale zároveň jsem měla silný pocit, že dělám něco, co bych neměla.

Mirka se brzy uzdravila a začala zase chodit do školy. Pár dní jsem ji důkladně sledovala; vzpomněla jsem si, jak v jedné knížce jeden kluk poznal, že jedna holka dostala výprask, protože měla problém si sednout. Ale to Mirka nikdy neměla.
Ale ty staré knížky jsem četla pořád častěji a častěji.

Asi měsíc nato jsem si k Mirce přišla hrát. Její máma byla zrovna v práci.
Ale moje oči pořád sjížděly k plácačce, která jí visela v pokoji, a ona si toho nakonec všimla.
"Podívej," řekla s povzdechem. "Prostě na to zapomeň. Vůbec jsem ti o tom neměla říkat."
"To je v pohodě," řekla jsem. "Mně nevadí, že dostáváš na zadek. Jenom... prostě nikoho dalšího takového neznám."
"Vážně?"
"Ano, a já, no... pořád na to musím myslet."
Musela jsem být červená jako rak.
"No, to je vážně tak zajímavé?" zeptala se Mirka. "Chci říct, pro mě to nic zvláštního není."
Nedůvěřovala jsem svému hlasu, a tak jsem prostě jen přikývla.
"No, hádám, že bych ti o tom mohla povědět... tedy, pokud vážně chceš."
Dvě rychlá přikývnutí.
Mirka se zasmála. "Dobře, tak co bys chtěla vědět, Kláro?"
"Jak... jak to probíhá?"
Mirka na chvíli zavřela oči, a pak přikývla.
"No dobře, tak především je víc druhů výprasků. Někdy mámu prostě naštvu a ona mě začne honit po bytě a plácat mě po zadku. To není žádný výprask, a my to nebereme vážně. Může to trochu štípat, ale proti OPRAVDOVÉMU výprasku to není nic."
"Aha?"
"Když se máma rozhodne, že mi naseká doopravdy, objeví se jí v očích takový pohled. A já vím -- prostě okamžitě vím -- že jsem zašla moc daleko. A potom se začnu hrozně bát, pokouším se omluvit, ale máma to nechce slyšet. Řekne... řekne..."
Mirka polkla.
"Řekne, že potřebuju pořádný výprask. Víš, mně výprasky nevadí -- nevadí mi, že občas dostanu. Ale pokaždé, když to řekne, se prostě tak hrozně bojím! Protože vím, že brzo dostanu další výprask, a vím, že to bude bolet a vím, že budu brečet. Ale nemůžu s tím nic dělat."
Pevně mě chytila za ruku.
"Takže někdy si sedne na židli přímo tady v kuchyni. To znamená, že mám pořád šanci dostat nasekáno jenom rukou. Ale ne vždycky, protože někdy řekne: 'Mirko, přines mi plácačku.' To NESNÁŠÍM! Musím jít sem, sundat plácačku a přinést jí ji. A celou tu dobu musím myslet na to, jak moc to tou plácačkou bolelo, když ji na mě použila posledně."
Její slova mě naprosto fascinovala.
"Na druhou stranu, někdy mě před výpraskem odvede sem. V tom případě nemám žádnou naději -- vím, že vezme tu plácačku a použije ji přímo tady na mé posteli."
"P-Přímo tady?"
Nemohla jsem si pomoct, abych si to nepředstavovala. Takže Mirka je bita plácačkou přímo tady, na té posteli, kde sedím?
"Jo, tady. Takže teď sedí -- buď v kuchyni nebo tady. Já tam stojím a většinou už trochu natahuju -- ne že bych přímo brečela, víš, ale je to dost děsný, stát tam, jenom chvilku předtím, než dostanu nářez."
"Pokoušíš se jí to rozmluvit?" zeptala jsem se se zatajeným dechem. Děti v těch starých knížkách to někdy dělaly, a někdy se jim to i povedlo. Nebyla jsem si jistá, co si o takových scénách myslím -- na jednu stranu bylo skvělé, že ty děti unikly výprasku, ale na druhou stranu jsem byla trochu zklamaná, že k tomu, o čem jsem chtěla číst, nakonec nedošlo.
Mirka zavrtěla hlavou. "Ne, nepokouším. Vím, že se nářezu nevyhnu a většinou vím, že si ho zasloužím. Prostě se jenom snažím vypadat co nejvíc zkroušeně a zničeně, aby se trochu slitovala."
Nevesele se zasmála. "Což ona samozřejmě neudělá."
"A co se stane potom?"
"No, přijde na to, co mám na sobě. Když mám kalhoty nebo šortky nebo pyžamo nebo něco takového, vím, že si je musím sundat. Ony mi stejně obvykle spadnou ke kotníkům. A kalhotky -- ty si stáhnu taky."
"Ty dostáváš na holou?"
"Jo, vždycky," přikývla Mirka.
"No, každopádně, pak se jí musím přehnout přes koleno... jo, a mimochodem, někdy mám sukni nebo šaty, a to znamená, že se svlékat nemusím. Máma to prostě vyhrne, když jsem přehnutá přes koleno, a potom mi stáhne kalhotky. Ale přehnout se jí přes koleno, to je ta nejděsivější část a někdy už v tuhle chvíli začnu brečet. Protože tohle je konec a teď tu velí máma a já vím přesně, co udělá."
Otřásla se.
"Ona -- většinou mě trochu posune, abych vyšpulila zadek. Stáhne mi kalhotky, když mám šaty -- to už jsem říkala -- a potom je pár vteřin klid a já vím, že zvedá ruku nebo bere plácačku a připravuje se k prvnímu plácnutí a já, já tam jen tak ležím a vím, že se to stane, ale nemůžu s tím nic dělat. A potom... a potom...!"
Zvedla ruku a plácla se do stehna. To jsem nečekala. Nadskočila jsem.
"Jo, potom mě začne vyplácet, rukou nebo plácačkou, a to je vždycky takový šok! Já... tu další část vážně nedokážu popsat, protože vzlykám a hrozně brečím a, a... já prostě nevím."
Vypadala, že se stydí.
"To zní... vážně hrozně," řekla jsem.
"Taky že je," přiznala.
"Jak dlouho to trvá?"
"Víš, je to zvláštní, ale vlastně nevím. Přijde mi to jako věčnost, ale pro mámu to musí být jen pár minut. Nakonec ty rány prostě přestanou. Když dostanu plácačkou v kuchyni, slyším takové cvaknutí, když ji položí na stůl. Když výprask skončí, tak se mi uleví, že začnu brečet nanovo. Ale potom..."
"Potom...?"
"No, ležím tam přehnutá přes koleno a řvu. Mám hrozně červený zadek -- zvlášť když dostanu plácačkou -- a bolí to, že si to neumíš představit. Ale potom mi máma pomůže vstát. Obejme mě a já ji prostě držím a brečím a brečím. Protože teď, když je po všem, vím, že jsem si ten výprask zasloužila a jsem jí vděčná, že mi nařezala. Vím, že to nedělá ráda a že ji to taky bolí..." Tady se odmlčela. "...No, ani ZDALEKA ne tak, jako to bolí mě, ale stejně. Když dostanu výprask, jsem po zbytek dne extra hodná a máma je na mě taky hodnější. Většinou to bývá odpoledne a večer mi pak máma uvaří nějaké moje oblíbené jídlo. A než jdu spát, podívám se do zrcadla na svůj zadek a většinou je pořád hodně červený, ale ráno už jsem v pořádku. A potom se všechno zase vrátí do normálu, dokud... no, dokud zase neudělám nějakou blbost."
"Vážně si neumím představit, jaký to musí být pocit," řekla jsem.
"No, a chtěla bys to zjistit?"
"C-Cože?!" vykoktala jsem.
"Bylo by to úplně jednoduché," řekla Mirka s jiskrou v oku. "Víš, vždycky jsem si říkala, jak to asi vypadá z té druhé strahy. Jaký je to pocit DÁVAT na zadek?"
Ruce mi automaticky sjely k zadku, aby ho ochránily, i když jsem to nikdy předtím neudělala. Polkla jsem.
"J-Já nevím," řekla jsem. "To by hodně bolelo, co?"
"Jasně," řekla Mirka. "Když to udělám, rozhodně budeš brečet."
"J-Já se tak snadno nerozbrečím," řekla jsem.
"Výprask by tě rozbrečel. A kdyby byl plácačkou -- tak rozhodně."
Nevěděla jsem, co na to říct. Nechtěla jsem vypadat jako padavka -- Mirka to koneckonců už vydržela mockrát -- a výprasky mě vážně zajímaly, to už mi bylo jasné, ale pocítit něco takového na vlastním zadku?
Chvíli jsem o tom přemýšlela.
Potom jsem dospěla k rozhodnutí.
"Poslyš, Mirko, já..."
Uslyšela jsem klapnutí dveří.
"Jsem doma!" zavolala Mirčina máma.
Sebrala jsem svoje věci a vyběhla z Mirčina pokoje. Proběhla jsem kolem její matky se sklopenýma očima, aby neviděla, jak příšerně se červenám.
Utíkala jsem a utíkala, dokud jsem nebyla ve svém vlastním pokoji, a potom jsem si lehla na postel a zůstala tam až do večeře.

Proč musela Mirčina máma přijít domů zrovna v tuhle chvíli?
Byla jsem skoro připravená, ale kdo mohl vědět, jestli ještě někdy seberu odvahu?
Když jsem se toho večera připravovala ke koupání, stáhla jsem si šortky a kalhotky a postavila jsem se k zrcadlu v koupelně.
Proč bylo tak fascinující být takhle napůl svlečená?
Představovala jsem si, že máma je přímo tady v koupelně a že se na mě zlobí. Představovala jsem si, jaký by to byl pocit přehnout se jí přes koleno a dostat na zadek.
Dokonce jsem se přes něj plácla rukou. A pak znovu. Potom jsem se pokusila plácnout silně, ale byla jsem tak rozrušená, že jsem svůj zadek úplně minula a bolestivě se uhodila o okraj vany.

Druhý den jsem se Mirce ve škole vyhýbala, ale když jsem po škole vyšla ven, už na mě čekala.
"Omlouvám se," řekla. "Neměla jsem... však víš."
"Ne, řekla jsem, "chci říct... asi bych... však víš... ale tvoje máma..."
"Je to legrační, že moje máma ZABRÁNILA výprasku," řekla Mirka.
Rychle jsem se rozhlédla. "Nemůžeš o tom mluvit tady! Vždyť to někdo uslyší!"
"Vý~prask~!" zazpívala Mirka.
"Prosím!"
"Takže, máma je teď pryč."
"Vážně?"
"Takže můžeš zjistit, jaký je to pocit. Hned teď. Nebo můžu prostě dál říkat to slovo."
"Dobře!" řekla jsem rychle -- až moc rychle, pomyslela jsem si. Ale řekla jsem to proto, aby přestala říkat to mocné slovo, které by mohlo přitáhnout nechtěnou pozornost.
To jsem si aspoň říkala.

Šly jsme směrem k jejímu domu, a každý krok byl těžší a těžší.
Cítila se takhle Mirka, když ji čekal výprask?
Trochu jsem se třásla. Mirka mě vzala za ruku. Svírala mě moc pevně.
Odvedla mě do domu a vešla do svého pokoje. "Počkej tady," řekla. "Musím si ustlat postel."
Asi minutu nato otevřela dveře a pozvala mě dál.
"Takže," řekla, "chceš normální výprask, nebo bys chtěla vyzkoušet plácačku?"
Podívala jsem se na plácačku, která visela na svém háčku. Byl to jen malý kousek dřeva, ale teď mi přišel opravdu hrozivý.
"N-Normální výprask zní dobře, díky!"
Sedla si na postel.
"Tak jo, jdeme na to."
"Co, hned teď?"
"Hned teď."
"Ale já... já nejsem připravená!"
"Ale Kláro," řekla. "Copak to nechápeš? Nikdo nikdy není připravený! Já taky nejsem připravená, když mám dostat na zadek. Přehni se!"
Překvapilo mě, jak moc jsem to prostě nechtěla udělat. Něco jsem zabreptala a zakoktala, ale Mirka prostě zatáhla za moji ruku a já ztratila rovnováhu a spadla jsem. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem obličej zabořený v její posteli a můj zadek ležel v Mirčině klíně.
Ucítila jsem, jak mi Mirka zvedá sukni, a potom...
"Musíš dělat TOHLE?" zakňourala jsem.
"No jistě!" řekla. "Má to být autentický zážitek, ne?"
Od chvíle, co jsem byla dost stará na to, abych se začala sama oblékat, mi nikdo jiný -- nikdo! -- nikdy nestáhl kalhotky. Mirka postupovala moc rychle a já jsem byla tak zmatená!
Na můj holý zadek dopadla ruka. I když to byla jen ruka stejně staré holky, byla to překvapivě silná rána. Vyjekla jsem, spíš překvapením, než bolestí.
Dopadla další rána. Znovu jsem vyjekla, tentokrát spíš bolestí než překvapením.
"Nééé!" zakňučela jsem.
Byla jsem zoufalá. Ve skutečnosti mě neplácala zas tak silně, ale kombinace té ostudné polohy, nečekaně silného štípání Mirčiny ruky a mých vlastních zmatených pocitů způsobily, že jsem se mlela zmítala.
"Hej, přestaň!" vykřikla Mirka. "Počkej chvil..."
Pozdě. Spadla jsem jí z klína, protože Mirka navzdory svému vytahování ve skutečnosti nebyla dost silná na to, aby udržela holku stejně velkou jako ona sama.
Uhodila jsem se do hlavy o noční stolek a začal jsem řvát mnohem hlasitěji.
Dveře se otevřely. Stála v nich Mirčina máma a okamžitě mi vyrazila na pomoc, zatímco jsem tam ležela se staženými kalhotkami a z malé rány na hlavě mi tekla krev.

Trvalo asi čtvrt hodiny, než jsem se uklidnila. Mirčina máma mi omyla, dezinfikovala a ovázala ránu.
Potom si nás obě posadila do kuchyně.
Hrozně jsem se bála. Co udělá? Nepochybovala jsem o tom, že Mirka dostane nářez plácačkou, ale co já? Potrestá mě taky? Konečně, taky jsem se zúčastnila toho, co se stalo, a dokonce dobrovolně -- aspoň zpočátku.
Mirčina máma nám dala koláčky.
"Málem jsem z vás měla smrt, holky!" řekla. "Poslouchejte, taky jsem byla ve vašem věku. Chci říct, MOJI rodiče mě jednou chytili, když jsem si hrála s Vilíkem ze sousedství. Mysleli si, že je to nevhodné, a, no, možná že bylo, ale to bylo něco, na co jsem musela přijít sama. Takže vás nebudu uvádět do ještě větších rozpaků tím, že bych se v tom šťourala."
"Já jsem jenom..." řekla jsem.
"To mě nezajímá," přerušila mě. "Jediné, co chci vědět, je, jestli Mirka udělala něco, co jsi nechtěla."
"N-Ne, ani ne," řekla jsem rychle, i když to nebyla tak úplně pravda. "Prosím, nebijte ji!"
"Bít ji?" řekla pobaveně Mirčina máma. "No, JÁ jsem po té věci s Vilíkem bita byla -- a Vilík taky, jak jsem pochopila -- ale ráda si myslím, že jsem trochu osvícenější než generace mých rodičů. Jsou asi rodiče, kteří pořád děti bijí, ale já to nedělám."
"Ale co..." pokusila jsem se zeptat, ale pak jsem uviděla, jak se Mirka tváří. Byla bledá, absolutně vyděšená k smrti.
"Aha," řekla Mirčina máma. "Takže tohle jste dělaly? Zvláštní, s Vilíkem to bylo to samé... některé věci se asi prostě nemění."
Vstala jsem. "Musím jít domů," řekla jsem.
Ani jsem se nerozloučila. Nedůvěřovala jsem svému hlasu.
Zbytek dne jsem strávila ve svém pokoji s obličejem zabořeným v polštáři.

Celý příští týden jsem se Mirce vyhýbala a ona zase mně. Když jsme se setkaly ve škole, nedívaly jsme se jedna druhé do očí. Ostatní děti si toho všimly, ale asi si myslely, že jsme se prostě jen pohádaly.
A i když jsem s ní pár dní už nikdy nechtěla nic mít, nakonec jsem se uklidnila.
V pátek po vyučování jsem to byla já, kdo na ni čekal před školou.
"Myslím, že jsem připravená," řekla jsem.
"P-Připravená? Připravená na co?"
"Na vysvětlení."
Mirka uhýbala pohledem. Pořád se mi nechtěla podívat do očí.
"J-Je mi hrozně líto, co se stalo..."
"Proč jsi mi řekla, že ti tvoje máma dává na zadek?"
"Protože... protože..."
"Ano?"
"Protože někdy si přeju, aby to dělala," řekla tiše.
"Proč?"
"Pořád o tom čtu. V těch starých příbězích pro děti."
"Ty znám," řekla jsem. "Taky je ráda čtu."
"A tak jsem si koupila to prkýnko... a pověsila jsem si ho do pokoje, když měl někdo přijít. A když ses o to začala tak zajímat, věděla jsem... totiž... měla jsi zájem, že jo?"
"Měla," řekla jsem. "Ale lhát jsi mi nemusela."
"Prostě se to tak nějak stalo. A díky, že tuhle část jsi mámě neřekla."
"Co by udělala, naplácala ti?"
"No, to ne, ale i tak by to bylo špatný," řekla Mirka. "Kláro, jsme... jsme pořád kamarádky?"
Předstírala jsem, že o tom chvíli uvažuju, ale už jsem měla připravený ďábelský plán, na kterém jsem pracovala celý týden. "Tak počkat... ne, myslím, že nejsme."
"Kláro..."
"Protože si ještě nejsme kvit," řekla jsem. "Kdy se dneska vrátí tvoje máma?"
Polkla. "Říkala, že se dneska zdrží."
"Takže já říkám, že to uděláme takhle..."

Moje předchozí návštěva u Mirky doma byla plná obav a nervozity.
Tahle taky, ale tentokrát ty obavy a nervozita nebyly moje.
Odvedla jsem ji do jejího pokoje. Plácačka nebyla na háčku -- místo ní tam visel obraz, který tam asi patřil doopravdy.
"Kde je plácačka?" zeptala jsem se.
"P-Prosím, Kláro... ne, plácačkou ne..."
"No to si piš, že to bude plácačkou. Kdepak je?"
Neochotně otevřela zásuvku. Vytáhla jsem ven to malé prkýnko.
"Víš, říkala jsem si, co tu bylo minule špatně," řekla jsem. "Chtěla jsi mi dát na zadek, ale ve skutečnosti jsi k tomu neměla žádný důvod. Nic špatného jsem neprovedla. Ale teď je to jiné, že? Teď vím přesně, co jsi provedla, a ty víš, co jsi provedla, a víš, že mám plné právo vzít tu plácačku a seřezat ti s ní zadek. Nemám pravdu?"
"M-Máš."
Posadila jsem se na postel.
"Přehni se, Mirko."
Bylo to legrační. Jakmila se mi přehnula přes koleno, vypadala mnohem menší. Menší a pokornější. Když jsem takhle byla minule přehnutá já, prala jsem se, ale ona se neprala. Byla úplně odevzdaná.
Když jsem jí vyhrnula sukni a stáhla kalhotky, zakňučela, ale to bylo všechno.
Vzala jsem plácačku. Vážně to bylo jen prkýnko, sice s rukojetí, ale moc dobře vyvážené nebylo. Nějak jsem instinktivně věděla, že s ním nemůžu plácat moc silně, protože bych ho neudržela.
Ale i tak to byla dobrá rána. Mirka zoufale zakvílela, ale neprala se ani se nepokoušela uniknout. Plácla jsem ji tou plácačkou podruhé, a pak potřetí.
Když jsem ji vyplácela plácačkou a ona začala natahovat, uvědomila jsem si, co se tu minule pokazilo.
Měly jsme špatné role.
Všechny ty staré příběhy pro děti. Já jsem je četla a Mirka je četla, ale teď jsem věděla, že si představuje, že je jedním z těch dětí.
Ale moje fantazie byly o tom, že jsem chtěla být ten dospělý, co je trestá. Teď už to bylo jasné jako den.
Mirka mi vyprávěla, jak z ní máminy výprasky dokážou udělat vzlykající, uřvanou hromádku neštěstí, a i když to byla lež, vyprávěla mi o tom, co chtěla zažít, a já jsem se postarala, aby to taky zažila.
Plácačka hrozně bolela, takže to ani netrvalo tak dlouho.
Zvedla jsem ji a objala a ani mi nevadilo, že mi její slzy dělají fleky na šatech.
Ona i já jsme teď byly na správném místě.
A bylo to báječné.
fulgur Fulgur 16.5.2016 09:17  49265
Tento týden vyhrála překladové hlasování povídka "Mandy's Paddle". Brzy ji sem umístím.
dawe dawe -sub/switch 15.5.2016 22:51  49264
Nepoznal, neznám.
tomasek_46 Tomasek_46 15.5.2016 22:41  49263
Mě se její zadnice líbí i dnes.
Jistě jste poznali, že je to z Bars and stripes. V base tam dostává na zadek asi 15 holek, ale Pandora je z nich jediná, která se umí chovat, jak se při výprasku sluší a patří.
al Al Happiness is a warm gun. 15.5.2016 21:41  49262
daweNo ja souhlasim s tebou,ze tehdy jeste mohla hrat i nejakou tu "skolacku", dnes uz tak leda maminku,nebo ucitelku. Al
dawe dawe -sub/switch 15.5.2016 20:11  49261
Tady vypadá ještě dobře, neříkám, že je dnes ošklivá, ale podstatně tlustší. Což se někomu může i víc líbit...
tomasek_46 Tomasek_46 15.5.2016 19:57  49260
Zub času neúprosně hlodá a hlodá. Tohle je Pandora Blake z roku 2006.

dawe dawe -sub/switch 15.5.2016 17:46  49259
To bude starší fotka, je hubenější a má i podstatně menší a hezčí zadek. Tedy alespoň pro mě.
al Al Happiness is a warm gun. 15.5.2016 14:25  49258
daweJako vzdy ti zde dekuji za tve dalsi hezke obrazky. V tom prvnim vypraskovem je zajimave, ze je ta dotycna(Pandora Blake) nejak hodne hubenejsi, nez vetsinou byva v tech filmech. Bud ted tak zhubla,nebo je to starsi fotka,kdyz byvala o hodne mladsi? Al
dawe dawe -sub/switch 15.5.2016 13:04  49257
collaniTaké zdravím, je hezká, dobrý vkus ;-)
dawe dawe -sub/switch 15.5.2016 13:03  49256
Výprasky nesmí taky chybět tumblr o4rsfjom2q1voo5p2o1 1280


tumblr o6pl762m Io1uldd3qo2 1280

collani collani aut caesare aut nihil 15.5.2016 13:03  49255
daweZdravím a naprosto jednoznačně předposlední. To teda je atmosféra..!
dawe dawe -sub/switch 15.5.2016 12:58  49254
Trocha krásy na neděli 05


5bcdb351 7882 410f 9735 5309258cfaf2


9 218


833full emily kugler 01


a74824 2016030101283207f


ccd87464 3dbe 4a76 b8d2 da166ce3073c 01


tumblr mfifgtd Goi1r2mc2eo1 500


tumblr nxehr1 Lw K71uao8ooo1 1280

dawe dawe -sub/switch 14.5.2016 18:55  49253
Fulgur 49027 povídka MedvědTrochu je poznat, že je to psáno pro zahraniční klientelu, takové opatrné, vysvětlující. Já s tím celkem souhlasím, výprask opravdu beru jak naprosto krajní řešení. Ale nikdy jsem zatím neudělal to, že bych slíbil výprask a udělil ho pak doma. Mám za to, že když už takovýhle trest, tak musí přijít ihned po prohřešku. I když chápu, že to někdy hned nejde. Ale bez tohohle jsme se zatím obešli a myslím, že se to dá.

Ale k povídce. Opět výborná, asi jsem na tebe už prostě zatížený, povídky se mi prostě moc líbí, je radost je číst. Moc děkuju. Narazil jsem teď na nějakou výchovnou sérii, ale jsou pěkné. Takže děkuji a gratuluji. Takhle to má vypadat.
dawe dawe -sub/switch 14.5.2016 14:02  49252
Fulgur 49028 povídka ObchůzkaNu, zajímavé. Opomenu můj neoblíbený kartáč a sem tam pár chyb v překladu, spíš překlepy.

Zajímavý způsob vyplácení dětí. Obávám se, že jednou týdně by asi leckde bylo málo :-). Na druhou stranu jinde by asi nebylo vůbec třeba. Neříkám, že se vším úplně souhlasím, ale o to tu nejde, je to spankingová povídka. Líbilo se mi propracování jednotlivých dětských postav a jejich povah. Samozřejmě je to výborně napsané a popsané, jak je u tebe zvykem a to velmi poutavým způsobem. Díky moc, pěkná práce.

Každopádně jsem zahlédl, že je pokračování obchůzky v angličtině, rád bych si ho přečetl v češtině takže si můžeš napsat hlas za obchůzku 2. Jsem na něj celkem zvědavý.

[ 4114 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
Povinné ručení porovnání REKLAMA

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt