Rodinný podnik

Po dědečkovi jsem zdědil malý obchodní podnik, který založil krátce před válkou jeho otec. Zaměstnával výhradně ženy; nejspíš proto, že jim mohl platit méně než mužům - to se ale ukázalo velmi výhodné během války a po ní. V těch dobách byl mužů nedostatek. Předpokládalo se, že po něm ho povede můj otec, ten ale nedbal na rodinnou tradici a nejevil o něj zájem. A tak se dědeček rozhodl, že jeho jediným dědicem budu já. Dokonce mě poslal do školy do Ameriky - podmínkou bylo, že je musím dokončit, a protože když zemřel, chyběly mi ještě dva roky studia a tak se zatím – a velmi nerad – o vedení podniku dočasně staral můj otec. Ten se po mém návratu toho pro něj obtížného břemene velice rád zbavil a hned druhý den mě zavedl do teď mé kanceláře, rychle se s celým personálem rozloučil a odešel. Naštěstí na rozdíl od dědečka nelpěl na starých tradicích; psací stroje nechal vyměnit za počítače a ženy, které v kanceláři zůstávaly skryty za objemnými monitory, už nemusely chodit do práce v kimonech. Neztrácel jsem čas a začal se seznamovat s tím, co mě teď bude živit. Na psacím stál počítač – skoro žádné soubory v něm nebyl a tak jsem se pustil do prohlídky zásuvek. I v nich toho moc nebylo, až v posledním šuplíku jsem našel dva malé péřové polštářky a pod nimi bambusový prut a plácačku, na které byl nakreslen barevný obrázek samuraje, klečícího na pravém koleně, který dával výprask na holou zadnici dívce, ležící s vyhrnutým kimonem přehnutá přes jeho levé koleno. Nemusel jsem dlouho hádat, k jakému účelu prut a plácačku dědeček měl.