Badel [33296]: Jako rodič... O tom přemýšlím docela často. Nedovedu si představit, že by z mýho dítěte byla jen slupka, ležící, chátrající a nevnímající tělo s poškozeným mozkem, bez možnosti nějakého výrazného zlepšení... To bych asi byla vděčná za "pomoc". A u sebe to vidím zrovna tak... U sebe asi i tehdy, pokud bych měla nějakou nesnáz, která by ovlivnila činnost mozku (střední a těžká demence) nebo zůstala fyzicky v takovým stavu, že bych ztratila možnost se o sebe sama postarat a jediný, co bych mohla, by bylo ležet a koulet očima...
U tý demence (Alzheimer v pokročilých stádiích) u mě asi moc neobstojí tvrzení, že tomu člověku "to je už jedno", protože v tomhle případě už si říkám, co z takovýho života. Pozoruju to momentálně na mamince jednoho známého. Mívala "světlé chvilky" (stáleméně a méně častěji), ale jinak je pořád hodně mimo, mění se, je to jiný člověk... sama se o sebe už skoro nepostará, museli ji na začátku roku umístit do domova důchodců, protože nejsou schopni ji hlídat 24 hodin denně, odcházela z domu a nebyla schopna se vrátit, v obchodě nakoupila věci, který nepotřebovala, byla schopná podepsat cokoliv, co jí na ulici strčili pod nos... celá činnost rodiny se točila kolem toho, jak zabránit, aby neudělala nějaký neštěstí (nezapálila barák, nevytopila sousedy, nenechala se okrást, nepustila nikoho cizího do bytu, neztratila se...). Je to jen čekání na "přirozenou" a dost nedůstojnou smrt. Ale chápu, že tady v takových případech není možné jednoznačně určit hranici, kdy už "pomoc" použít, protože fyzicky člověk pořád ještě jakýmsi způsobem je funkční...
Mluvím tady čistě o sobě, že pokud bych mohla teď rozhodnout o své budoucnosti, tak bych volila možnost ukončit život i v takovém případě. Ve světlé chvilce se rozloučit a nazdar. |
Registrace nového uživatele 
