Čekal jsem, že koncert bude výborný, ale že budu tak vyřízený, to opravdu ne. Všechno (skoro) bylo skutečně neuvěřitelné, fantastické, nádherné – zvuk, obraz (hehe, seděli jsme, jak to mám nejradši v první řadě uprostřed), kapela - a hlavně ta muzika. Nepodařilo se mi najít název takové pomalé skladby, asi třetí, která mě totálně rozsekala, těžko se to vysvětluje, ale pocity jsem měl podobné jako na prvním koncertě Steve Wilsona. Mladičký, třiadvacetiletý klávesák, se kterým jsem mluvil po koncertě, a jehož jméno si taky nepamatuju, a taky nemůžu nikde najít, říkal něco jako Tanya, hrál s Lacem sedmý koncert, ale hlavně !!! Hlavně mi potvrdil – a byl jsem za to moc rád – na co jsem při téhle nádherné skladbě myslel - jak jsou k ničemu všechny ty škatulky a označení, jasně, asi to, co hrajou, je nejspíš a nejvíc jazz, ale tohle byla taková spíš rocková balada, možná bych použil výraz artrocková, ale hlavně to byla MUZIKA, muzika, která mě naprosto dostala, a dojala. Těšil jsem se, jak si dneska tu skladbu najdu a poslechnu, a hodím sem odkaz, nenašel, neposlechl, a nehodím, hehe.
Kapela byla opravdu neuvěřitelná – naprosto bezchybný a přesný Vaico Deczi na bicí, zažil jsem podobné pocity, jako při koncertě Bluesbandu Luboše Andršta, kdy jsem poprvé viděl Pavla Razíma, a zdál se mi jako normální bubeník, dokud nevystřihl sólo, ze kterého mi spadla (horní) čelist. Dva klávesáci, oba třiadvacetiletí, obě jména jsem zapomněl, jeden z Opavy, druhý z New Yorku, oba skvělí, neuvěřitelní, blíž (i vzdálenostně, seděli jsme lehce napravo) mi byl ten náš. Nejen, že hrál fenomenálně, ale obdivuhodné pro mě bylo i na jeho věk vyzrálé cítění. V jedné skladbě na závěr předváděli oba naprosto úchvatná sóla, při kterých se střídali, navíc to byla evidentně improvizace.
Laco. No, bylo mi úplně jedno (jako, že to vůbec nevadilo), že hrál tak 30% času, zbytek stál v pozadí a nechal prostor fantastické kapele. Vůbec nevadilo, že občas nastoupil pozdě, a že ve druhé polovině hrál unisono jeho party i ten kluk na nějaký syntezátor, prostě jsem si říkal, že to už asi ve svém věku nestíhá, ta kapela by v podstatě mohla hrát i bez něj, ale za prvé měl skvělé (prů) povídky, a za druhé jsem netušil, co mi řekl po koncertě: Přijď někdy, až budu moci hrát, jsem po operaci zubů a mám úplně rozjebanou hubu.
No, a na závěr jsem si nechal baskytaristu. Ani jeho jméno jsem si nezapamatoval, ale našel – Michael Krásný. Myslím, že jsem nikdy nic takového neviděl. Nejsem odborník, ale hrál tolika různými styly (prsty, palcem, celou rukou, místy taky jen levou rukou na hmatníku), tak dobře, tak rychle, tak skvěle, tak se s nástrojem mazlil, tak neuvěřitelných několik sól, tak normálně, když hrál sólo někdo jiný, a navíc měl ještě velice vtipný proslov před přestávkou. A jako by to nestačilo, ještě úplně skvěle zpíval. Bohužel s ním, ani s Vaicem se mi nepodařilo promluvit, prodávali po koncertě CD a knihy, a já jsem takový plachý, tak jsem za nimi před těmi lidmi nešel.
Všem doporučuju si zajít na koncert, byl to opravdu jeden z mých největších zážitků. |
Registrace nového uživatele 
