The Who By Numbers
Vím, že jsem byl po svém plácání o albu Quadrophenia poučen (zaplaťpánbůh) , jak psát správně recenze, a také jsem se nad sebou hluboce zamyslel. Vím, že to plácání nebylo systematické, ale jalové, neurčité a zbabělé, vím, že je načase převzít odpovědnost a najít v sobě odvahu, formulovat svoje abstraktní pocity do smysluplných vět (kupříkladu masomlejny co se v útrobách pevnosti skrývají mě rozšrotují, rozleptají louhem, rozdrtí mlýnskými kameny, a ke konci mě nechají, abych zcela vyčerpán jaksi vysublimoval ven). Vím, že bych měl být disciplinovaný, a udělat si v tom jasno, abych jen tak bezcílně neplaval v prostoru - zmiňuju se o jednotlivých skladbách, a to je prostě na nic, jsou to jen slinty, a nedá se to číst. Tohle všechno už tedy vím, ale já prostě recenze jinak psát nedovedu, tak se omlouvám za svoje další plácání.
Myslím si to samé, co Honza, že Townshendovi muselo být jasné, že cestou koncepčních alb už to dál nepůjde, a tak The Who By Numbers je opět spíš písničkové, podobně jako Who's Next.
Slip Kid - veselá, rozverná písnička, výborný Daltrey, skvělá basa (jako vždy), zajímavé mezihry na piano, pěkné vokály, celkově velice povedená skladba.
However Much I Booze - krásný zpěv Townshenda, další taková veselá písnička.
Squeeze Box - kántry, hehe.
Dreaming From The Waist - nádherné vokály, opět (a je to už skoro trapné, hehe) vynikající basa, hlavně na konci, naléhavý a skvělý Daltrey.
Imagine A Man - krásná balada, jen akustická kytara se zpěvem, trochu Zeppelínovské, pak se přidá piano, nádherné vokály, pro změnu trochu Céesenypsilonovské, hehe. Daltrey je fantastický zpěvák. Tohle je pro mě jeden z vrcholů alba.
Success Story je jediná skladba, kterou nenapsal Townshend. Entwistle opět nezklamal.
They Are All In Love - trochu nasládlá, trochu neba, ale budiž.
Blue, Red And Grey - krásná písnička, Townshend zpívá prostě nádherně, až by jednoho rozplakal. Pěkné dechy, a na co všechno hraje, nejen tady (to je banjo nebo ukulele nebo co ?), snad i akordeon jsem někde slyšel a něco jako steel kytaru. Jo, a k názvu skladby ho asi inspirovali Baroness, hehe.
How Many Friends - fakt už je to blbý, ale zase fantastická basa, úžasná, silná skladba, asi nejlepší na albu.
In A Hand Or A Face - skvělé rozloučení.
No, co napsat závěrem ? Že The Who By Numbers je moc pěkné a povedené album. Takové obyčejné, milé, veselé – a veselý jsem byl při poslechu i já, protože mě to prostě bavilo. Neubránil jsem se srovnávání s albem Quadrophenia, kdy tady jsem měl opravdu takové radostnější pocity, byl jsem tak nějak víc v pohodě, víc uvolněný, a řekl bych, že i hoši z kapely. A srovnával jsem i s Who's Next, protože tahle dvě alba si podobná jsou. Paradoxní je, že The Who By Numbers bude z těch tří alb asi nejslabší, a i já, kdybych musel bodovat, jako, že nemusím, bych mu dal o nějakou tu půlku, čtvrtku bodíku, hvězdičky nebo čehokoliv míň. Nicméně. Že jo.
Takže za mě spokojenost, a to dost veliká. Není to taková bomba, jako Who's Next, nejsou tady tak silné skladby, ale kapela jistě udělala dobře, že se vrátila k podobnému formátu. Deset skladeb, polovina výborná, dvě, tři špičkové, skvělý zvuk, vynikající výkony všech muzikantů (vyjma opět naprosto průměrného a nevýrazného Moona), konečně zase hodně kytar, opět doslova trčící Entwistle, a nesmím zapomenout na téměř pátého člena kapely, který je na The Who By Numbers slyšet jako snad ještě nikdy, a to je Nicky Hopkins.
|
Registrace nového uživatele 
