RUSH - Test For Echo (1996) DR9 CD Atlantic 82925-2
Při poslechu první skladby na této desce si kladu otázku, čím to je. Jestli ze zoufalství z předchozí pustiny mám už tak nízko laťku, či se začínám úchylně uspokojovat podprůměrnou muzikou, nebo se opravdu RUSH zlepšili? Buď jak buď, první skladba je dobrá, však ve srovnání s předchozím dílem je dobré v podstatě cokoli. Kapela jede v celkem solidně řízných rockových kolejích, s nepřeslechnutelnou akademickou toporností a ztrnulostí si mastí ten svůj chladný song, z něhož občas letmo vykoukne zlomek milé melodie, hřejivá ukázka prostého lidského umění, které skoro jakoby naschvál narušuje strojovou nepřívětivost.
I to může být funkční recept. Hrkat podprůměrné sterilní songy jeden za druhým už několik desetiletí, a pak nechat posluchače, aby se rozplýval nad nádechem příjemnosti. V betonové poušti ti taky kousek trávy přijde až dojemně krásný, ale někde na louce by po něm kočka nemňoukla. Jo, funguje to tak. Panákovsky schematická muzika s občasnou šlehačkou na povrchu.
Skladby znějí jaksi stejně. Pohlcení šedivým RUSH soundem je tak silné, že jsou jako řada vojáků ve stejných uniformách. Nebo spíš studentů akademie androidské muziky, co mají předepsané oblečení, střih vlasů, výraz tváře. Děsná nuda bez šance na povzbuzení. Přitom hned za plotem toho lágru poskakují barevní hippíci s radostnou a veselou muzikou a dělají si prdel z vážných profesorů i jejich nohsledů. V roce 1996 vyšlo Retropolis švédských retro/neo art rockerů The FLOWER KINGS. Muzikantskou zdatností si nezadají s RUSH. Barevností a jiskrností muziky, emocionálním nábojem, hravou rozevlátostí, kompozičním mistrovstvím, i tím prostým pocitem obklopenosti hudbou, je válcují absolutně, zcela jim dávají za vyučenou. Zábava, odvaz, veselost, hloubka tisíců vrstev. Mazec! RUSH předvádějí tuhý betonový reliéf, který tě zalkne. Co na tom, že ten reliéf je tesaný na setinu milimetru přesně a zdobený rafinovanými ornamenty. Zadusí tě cementovým prachem, zamáčkne tě nesnesitelnou tíhou, zničí tě chladem betonové kobky.
Tak rád bych vypíchnul aspoň jednu skladbu. To by tam ale musela bejt. V první skladbě je cosi milého tak náznakem ve 20%, ve zbytku jde o občasný záblesk ze zrnek písku. Svět složený ze stejných železobetonových kvádrů mě nebaví, tísní a svírá. Archeologická expedice toho tady moc nenajde, tuhý monolit neobsahuje žádné artefakty. Jen hlušina a mrtvý šutr. Pokaždé mne fascinuje, jak někdo dokázal udělat muziku s téměř absolutní absencí emocí. Přitom emoce jsou právě TO nejdůležitější. Nezávislé na rychlosti a rafinovanosti pidlikání, drnkání strun, klepání bubínků. Když hudba nechytá srdce, je zbytečným mrháním času a energie. Limbo je opravdu hodno svého názvu, tam bych nechtěl ani náhodou.
Dvě hvězdy za těch pár světlých momentů v bezútěšné temnotě prstokladných cvičení. První půlka desky 2,5*, druhá vlekoucí se půlka je děs a utrpení za 1,5*.
** |
Registrace nového uživatele 
