RUSH - 2112 (1976) DR13 Japan 1991 CD AMCY-317
Jak jsem se dozvěděl z různých dokumentů, přelom let 1975 a 1976 zastihl RUSH v obtížné situaci. Deska Caress of Steel se prodávala málo, vydavatelská společnost trvala na změně stylu, aby se prachy sypaly. Protože prachy jsou co? Jsou nejdůležitější, vole. Správně, jsou nejdůležitější. Ale lidem to říkat nebudeme, jen ať si myslí, že nám jde o umění. Naštěstí borcům šlo opravdu o umění a měli dost tvrdé palice na to, aby si prosadili svou. Musel to být pro ně hodně tvrdý ořech k rozlousknutí, neboť finanční nouze se projevovala takovým hmotným nedostatkem, že cestovali a přespávali, jak se dalo, žili doslova z ruky do úst. A přece šli za svým. Nadrzo nasadili dlouhou art/hard rockovou kompozici na začátek alba. Takový klackovitě okázalý způsob sebedestrukce, když být vyhozeni, tak alespoň pořádně majznout dveřmi. Jenže dveře tím práskem vylítly z pantů, a vzniklou dírou se na kapelu začal valit úspěch. Odvážným, v tomto případě řádně oprsklým, tentokrát vskutku štěstí přálo. Buďme tomu rádi, neboť po případném krachu této nahrávky by RUSH asi nepokračovali. Ideály a neústupnost jsou jedna věc, holé živobytí věc druhá. Takový instalatér Lifeson by si doma možná na kytaru zabrnkal, ale Obrazy by s nejvyšší pravděpodobností nikam nepřemísťoval.
Moje osobní historie s touto deskou je taková divná. Ve sbírce ji mám odpradávna, ale vždycky při výběru RUSH k poslechu jsem ji přeskočil s tím, že to je přece ta notoricky známá klasika. Alba předtím i potom se točila pravidelně, až mi poměrně nedávno došlo, že právě tuto desku vlastně neznám. Že zazněla jednou, kdysi při pořízení, a pak snad dvacet let ne. To je ale vostuda, pánové. Takže nastalo období znovuobjevování Ameriky, teda spíš Kanady, což je docela příjemná věc.
V rámci postupného poslouchání tvorby RUSH je markantní, jaký deska 2112 představuje ohromný skok kupředu. Po nesnesitelně se vlekoucí dvaceti minutovce v závěru Caress of Steel přichází další dvaceti minutovka. Jenže ta je jako od jiné kapely. Z bludičky se rázem stala zářící supernova. Už erupce kláves v úvodu, to je tak razantní výjezd, že člověka úplně opojí, uchopí a uchvátí jiskřivým gejzírem emocí. Prvních deset minut jede řízný art rock v nejvyšší kvalitě, kde se snoubí kompoziční i interpetační mistrovství. Ve druhé půli skladby se náklad hudebního luxusního expresu míhá před očima takovým tempem a s takovou bohatostí, že se těším na další průjezd, abych zachytil další a další detaily z jeho přepestrého nákladu. Výborná práce s rozvíjením motivů, jejich navazováním a vrstvením, vybroušený drahokam. Uteče, jako by skladba měla pár minut, nabije člověka energií i entuziasmem. Zaslouženě nesmrtelný opus, co kapelu poprvé, ale zdaleka ne naposledy, posunul na výsluní a výhled hudebních fandů z celého světa.
Byl bych rád, kdyby i druhá strana desky, složená z jednotlivých krátkých písniček, na tom byla z kvalitativního hlediska stejně. Jenže, je to zde takové rozkolísané. Opakované poslechy vcelku nekompromisně ukázaly klady i zápory této odvrácené strany měsíce. Ty skladby již nemají takovou sílu, jako titulní kompozice. Plní zde roli ústupku starým hard rockovým časům, a je to naposledy, co se do této dřevní etapy kapela vrací. Ona vůbec koncepce hard rocku s naroubovanými artovými prvky je pro posluchače obtížná, a vyznívá dosti často podivně a nepatřičně. Skladba 2112 to vyhrála díky překlopení rovnováhy do artových poloh, kdežto krátké skladby, co lpí na dřevorubeckém modelu s pár ozdobami, jsou občas rozpačité. Třeba hned A Passage To Bangkok po nadějném začátku nastrčí do uší jakýsi divný motiv, který je úplně blbě. Je nesmyslně odtržený od zbytku skladby, jak mixem, tak hlasitostí, tak zasazením do prostoru, tak motivicky. Jde o toporný polopatizmus stylu, aha Bangkok, tak tady máte vrzy, vrzy. Strašně mě to tam ruší, od kapely formátu RUSH bych očekával sofistikovanější zpracování a začlenění hudebního motivu. Nebo určitá bezradnost v pomalejší The Twilight Zone, a svižnější Lessons, ve kterých slyším, "ještě vám zahrajeme hard rock, ale už bychom nejraději hráli něco jiného". Co bylo na albu Rush spontánní, je tady strojené, nevěřím jim to. Výborná je přemýšlivá Tears, dobře se poslouchá i pěkně strukturovaná Something For Nothing, která se zapíše do uší hlavně kytarovým sólem. Světlé chvilky by zde byly, ne, že ne. Ale celkově je to na poslech takové nepoddajné, písně na B straně nemají ten strhující spád, co žádám, ani nemají náboj, co hledám. Album tak nějak roztržitě dojde do svého finále, aniž by po sobě zanechalo ten "WAU, to bylo něco", nebo "jo, chci ještě" pocit.
Rozporuplnost desky mi nedovolí si ji užít naplno, a v hodnocení nemohu tedy dát plný počet. Pro její první polovinu však zaslouženě patří mezi, jak píšu výše "notoricky známé klasiky". Skupina se zde nadechuje k novému pojetí soundu a způsobu tvorby, kterými byli definováni v pozdějších letech. Slibné náznaky na této desce s uznáním glorifikuji, a vím, že na dalších albech došlo k jejich výraznému rozkvětu.
Čtyři a kousek.
**** |
Registrace nového uživatele 
