KING CRIMSON - In The Court Of The Crimson King (1969) DR11 CD Japan 1987 32VD-1063
Jsou alba, která mají několik geniálních momentů. Najdou se také alba, co těch momentů mají hodně. A pak jsou alba, která jsou celá jedním nádherně dokonalým okamžikem. Vybroušeným drahokamem, co nepřehlédnutelně září na hudebním nebi. Tak tomu je u In The Court Of The Crimson King, oslní a uteče během pár chvil. Na konci si připadám ošizen, neboť jsem se na něj dostal časovým paradoxem během pár sekund.
Obal desky s obličejem řvoucím šílenstvím a hrůzou z vnitřních děsů vyjadřuje, co se na její ploše bude odehrávat. Není zde noty, jež by nenesla znepokojení a neklid. I zdánlivě klidné pasáže jsou zahaleny v temném oparu paranoidních očekávání věcí příštích. Tohle naservírovat lidem koncem roku 1969 bylo asi docela silné kafe. Fripp musel muziku na první album KING CRIMSON nosit v hlavě delší čas, neboť skladby z desky prezentoval na koncertních vystoupeních souboru už od jara 1969. Tři z nich například zahrál během legendárním koncertu v Hyde Parku, kde vystoupili 5.7.1969. Této akce se zúčastnilo odhadovaných 250-500 tisíc neplatících (koncert byl zdarma) diváků, a pro soubor šlo o průlomový počin.
Půl minuty sci-fi tónů, a potom: Saxofony, skřehotavé kvílení, zase vrstvy riffujících saxofonů v dusotu bicích, jazzující basa, ve vlnách se vyhrnou a zaplaví posluchačovo ucho i vědomí hned v první skladbě. Monstrózní nástup přitiskne ke zdi, nenechá nadechnout, člověk jen kulí oči. Pamatuji, když jsem skladbu 21st Century Schizoid Man (Including Mirrors) slyšel poprvé, v jakém úžasu jsem se nacházel. Jaká je v té skladbě primární atavistická síla! Dodnes ohromující pocit, kdykoli si tohle album pustím. Kytarové sólo v letmých tónech na pozadí všech hřmotných nástrojů by se mohlo lehce ztratit, kdyby nebylo tkáno svítivou nití v ruce mistra Frippa. Ve zkresleném zpěvu bych Lakea nehádal, ta deformace dává skladbě ještě větší brutalitu. Další katarzní moment nastává, když závěrečná kakofonie na chviličku ustane, aby se nadechla k dalšímu náporu, a ono... nic. Místo něj odkudsi slétnou flétnové tóny nejkratší písně na albu, zadumané I Talk To The Wind. Skoro konejší po předchozí vřavě. Je to však objetí hadí, a moc si v něm mysl neodpočine. Lake zpívá krotce, nechává svůj hlas lehce rozeznívat, udržuje napětí z nevyřčeného.
Ve třetí skladbě Epitaph (Including March For No Reason And Tomorrow And Tomorrow) se dostávají ke slovu macaté Mellotrony. Je v podobně pomalém tempu jako I Talk To The Wind ale pochmurnější. Jako bys věděl, že za kopcem táboří záhuba a zítra se s ní půjdeš utkat. Zde se konečně s harmonii s Mellotrony naplno rozezpívá i Lake, a jejich společné tóny stavějí kamennou katedrálu, v níž se někdo loučí s pozemským bytím. Saxofony na spodku místo smutečního chóru atmosféru dokreslují až funerálně. Zhudebněná depka.
Na druhé straně desky je uvedena skladba Moonchild (Including The Dream and The Illusion). Ta přináší opět ztišený úvod, zdá se, že po první skladbě alba budou následovat už jen ty smířenější. Melodie ve zpívané části je přímo kouzelná, opět podbarvená Mellotrony a pěkně ozdobená cinkavými činely. Pak ale někdo ve skrytu máchne kouzelnou hůlkou a následkem toho se začne rozvíjet téměř desetiminutová meditativní pasáž, kde se nástroje potkávají a míjejí, jako vlnění mořské pěny za mírného příboje. Jako je vodní zpěněná hladina nespoutaná a nedefinovaná pravidelností, přesto romantická a vybízející k dlouhému snění, i tento chaos kytary a perkusí má svůj půvab ve zvlněné šíři instrumentálního jsoucna. Má doslova vstřebávající a transcendentálně omamnou schopnost. Tichoučká se poslouchá se zatajeným dechem, aby ti to pak urazilo palici. Z polomdlobného nevědomí tě krutě vyrve prudce dynamický nástup posledního opusu na desce. Tento návrat k brutalitě první skladby má plný název The Court Of The Crimson King (Including The Return Of The Fire Witch And The Dance Of The Puppets) a může nepřipravenému posluchači způsobit psotníček, když si závěr předchozí skladby patřičně zesílí, aby z něj něco měl...
Deska je orámovaná dvěma velehity, o jejichž cover verzi se pokusilo nesčíslné množství interpretů. Neznám však nikoho, kdo by jim dovedl dát tu tajuplnost říznutou karmínovou jedovatostí, jako Králové na své první desce. Za zmínku ještě stojí dvojí závěr desky, kdy skladba skončí, aby se opět vrátila, a skončila definitivně. Tento předěl mne pokaždé příjemně zaskočí, i když ho znám a čekám. A právě v této skladbě se způsob hry na flétnu místy stává až radostně trylkující, kdy je možno alespoň na chvilku zapomenout na její vášnivou královskou vážnost.
Zvuk alba je na svoji dobu výtečný. Přirozený prostor bez excesů, pěkně vykreslené nástroje i zpěv. Jsou znát jisté deformace v některých vypjatějších pasážích, mají však krátkodobé trvání a neovlivňují celkový dojem. Profesionální produkci prostě zvládali chlapci už na svém debutu. Dá se hodně dočíst o problematických verzích následných masterů, které vznikaly z kopií druhého řádu, protože originál se ztratil. Najít se ho podařilo až někdy po roce 2000, a tak vyšla roku 2009 vypucovaná výroční verze s novým mixem od Frippa s Wilsonem. Ano, tím Wilsonem. Což o to, zní pěkně. Akorát úplně nevěrně. Lze se do její neautentické naleštěnosti snad i zaposlouchat, když vtom, tumáš čerte komanč, voni kokůtci to zkrátili! Tu absolutně labužnickou pasáž ve skladbě Moonchild (Including The Dream And The Illusion) ušmikli o tři minuty. A to jen proto, aby ji v neamputované verzi přihodili jako bonus. Jo, takhle se to dělá, ještě se máme co učit.
Takže, Wilsonův zprasek doporučuji nezkoušet, osobně si nejvíce užívám buď nějaký povedený vinyl rip, nebo rané verze CD. K této desce jistý šum a roztřesenost patří. O to lépe hladí i drásá našu dušu současně. Kdybych si ji vzal na pustý ostrov, s chutí bych se drásal třeba 4x po sobě. Extatická muzička. Vždycky.
***** |
Registrace nového uživatele 
