King Crimson - In the Court of the Crimson KingPřemýšlím, jak moc (jestli vůbec) velké překvapení bude, co napíšu.
In the Court of the Crimson King není pro mě zásadní, ani přelomové album.
Vzpomínal jsem dnes při poslechu (dal jsem ho třikrát) na střední školu, tohle album jsem poznal velice brzy, a jelikož jsem nechtěl vypadat jako jouda z Kladna před svými pražskými spolužáky (díky nimž jsem poznal opravdu spoustu skvělé muziky), nikdy jsem jim neprozradil, co mi vadí, co se mi nelíbí – pokud si dobře pamatuju, tak poslouchat King Crimson, to byla známka toho, že je člověk znalec, hehe.
Teď to tedy prozradím Vám. Jako, abyste mi dobře rozuměli, to album je dobré, a mám ho rád, třeba ta pasáž v 21st Century Schizoid Man od času 4:40, a následné ztišení v čase 5:00, to je bomba, I Talk to the Wind je nádherná skladba, při které se jednomu velice dobře pláče, když je v prdeli (mám vyzkoušeno), stejně tak Epitaph je velice povedený, a opravdu moc se mi líbí rytmika, zejména skvělý, dost jazzový bubeník Michael Giles, jeho hra je úžasná.
Ale. Přichází Moonchild, což je dvě a půl minuty nádhera, a potom osm minut neskutečné nudy, kterou jsem vždycky doslova přetrpěl, a těšil se na poslední krásnou minutu. Jestliže bych měl charakterizovat, co si představuju pod pojmem vata v muzice, tak je to přesně tato pasáž. Kdyby to hráli na koncertech, tak prosím, ale tohle prostě na studiovou nahrávku nepatří, a bohužel to King Crimson předvedli i na dalších albech. Bohužel pro mě, samozřejmě, protože já jsem Mimoň, který to nechápe, nerozumí tomu, a taky to vyloženě nesnáší.
Takže za mě 3/5.
A teď se jdu podívat, kdo, co, jak, a proč o tomhle albu něco naslintal, a jsem docela zvědav.
|
Registrace nového uživatele 
