A rodičovské buzení potomků o víkendu stylem "je osm, koukej vstávat, už jsi chrápal dlouho, já už ti nějakou práci najdu!" a pak třeba mazej posekat trávu... já vím, že bys ji mohl posekat ve tři odpoledne, ale já chci, abys ji posekal teď! mi přijde jako další zbytečná rodičovská až buzerace stylem "já nespím, tak ty taky nebudeš!". Naštěstí máma rychle pochopila, že u mě je lepší mi říct "o víkendu udělej to, to a to" a víc se o to nestarat, protože je lepší, když začnu dobrovolně sekat ve čtyři odpoledne než aby se v osm ráno musela koukat na potomka otráveného jak zrní na potkany :-) Takže jsem dostal práci na víkend a pokud to v pondělí ráno bylo hotovo, žádný problém, děkuju za udělání.
A pondělí ráno říkám proto, že já byl schopnej "nehlučné" práce typu "roztřiď a slož tu hromadu ponožek" dělat klidně o půlnoci, takže proto jsme měli s mámou dohodu "udělat o víkendu znamená, že až v pondělí půjdeš do práce, bude to hotové" - abych to mohl dělat klidně v neděli pozdě večer.
A fungovalo to k oboustranné spokojenosti.
Máma věděla, jak na mě, abych bez řečí udělal (byť nějakou dobu trvalo, než pochopila) a já zas věděl, že je v mém zájmu uložené udělat. Věděl jsem, že kdybych se na něco z víkendové práce bez vážného důvodu vykvajzl, máma by si mě vychutnala - příští sobotu by mě najust ráno vytáhla z postele a mazej to udělat. A žádný odpoledne, mazej teď, kdyžs to minule neudělal!
Takže ono to jde bez zbytečných příkazů, resp. přikázat ano, ale nebuzerovat - dát nějaký manévrovací prostor, abych si to mohl udělat podle svého. Například právě uložit termín, do kdy to má být. A jestli to udělám ráno, odpoledne nebo ve dvě v noci, to může každému být jedno, pokud ho tím v noci nebudu rušit.
No ne? ;-) |