Máma celou cestu na nádraží neřekla ani slovo. Protože jsme ale měly asi půl hodiny čas, zašly jsme do obchodu s domácími potřebami. Tam si máma nechala ukázat několik vařeček, a jednu z větších si koupila. Snadno jsem pochopila, k čemu ji bude potřebovat. A podle toho, jak jsem hanbou zrudla, to bylo jasné i prodavači – studentu obchodní školy, který tam byl na praxi a s kterým jsem se dobře znala z tanečních. Soucitně se na mě podíval, a když máma hledala v tašce peněženku, plácnul se rukou přes zadek, jako kdyby se mě ptal, jestli tou vařečkou budu opravdu bita. Smutně jsem kývla hlavou a nezbylo mi než doufat, že si to nechá pro sebe.
Když jsem doma zlobila, výprask jsem dostávala jen od mámy. Položila si mě na klín a naplácala přes sukni rukou na zadek. Ne že by to nebolelo; máma je ještě teď statná žena – mnohem horší pro moje věkem stoupající sebevědomí bylo, že musím bezmocně ležet v této potupné pozici s vyšpulenou zadnicí a nosem u podlahy. Nikdy mi sukni před výpraskem nevyhrnula, a tak, když jsem dopředu věděla, že budu bita, oblékla jsem si vždycky ještě jedny kalhotky – takové ty modré, ve kterých jsem cvičila na spartakiádě. Byly dostatečně silné, a tak jsem považovala za malé vítězství, že jsem mámu alespoň trochu ošidila. Jenže dnes dostanu naplácáno vařečkou… A tak, hned jak jsme přijely domů, jsem si pro jistotu oblékla navíc místo jedněch kalhotek dvoje, a čekala ve svém pokoji, až mě máma zavolá. Netrvalo to dlouho. Táta už věděl, co jsem provedla, a k mému velkému překvapení řekl, že mi dneska naseká na zadek sám. Věděla jsem, že všechno, co dělá, dělá pořádně, a tak i výprask, který od něj dostanu, bude stát za to. Ještě že ty kalhotky mám na sobě troje, pomyslela jsem si. Jenže jsem nepočítala s tím, že ten výprask dostanu na holou. Táta byl hodný člověk, neměl ale rád, když někdo podváděl. A tak, když si mě přehnul přes koleno a vyhrnul sukni, velice se rozzlobil. Ty troje kalhotky, které mě měly ochránit před zaslouženým trestem, za podvod považoval. Tenkrát měla vařečka opravdové hody; táta mi zmaloval zadek tak, že jsem na ten výprask nikdy nezapomněla.
V neděli večer když jsem se, tak jako každý týden, vracela do školy, na mě čekalo velké překvapení. Před nádražím stál ten kluk z Domácích potřeb a v ruce držel krásnou růži. Přišel ke mně, podal mi ji a zeptal se, jestli jsem byla opravdu bita. Řekla jsem, že ano, a že doufám, že už to nevědí všichni kluci ve městě. Ujistil mě, že ne a podal mi malou krabičku.
„Moje máma je doktorka, a když jsem jí řekl, že jedna moje dobrá kamarádka asi doma dostane výprask vařečkou, dala mi tuhle mastičku. Máš si ji natřít na zadek. Zmírní se bolest a jelita se rychleji zahojí.“
Poděkovala jsem mu tím, že jsem ho objala kolem krku a dala mu pusu, a tak jsme začali spolu chodit.
Když se ten tehdejší kluk - můj dnešní manžel, a otec Aleny - vrátil z třídní schůzky domů, řekl, že naše dceruška dostane dvojku z chování. Co má udělat, jsem mu říkat nemusela. Dobře si to pamatoval z mého vyprávění. Nešťastně se tvářící Alena mu podala vařečku a přehnula se mu přes koleno, a zatím co odevzdaně čekala na začátek zaslouženého trestu, vyhrnul jí sukni a stáhnul kalhotky. A když jsem pak viděla, jak vařečka svižně dopadá na její holý zadek, vzpomněla jsem si na výprask, který jsem za stejné provinění dostala od svého táty před dvaadvaceti roky já. A i když už to bylo hodně dávno, při vzpomínce na to jsem se málem rozplakala.
|
Registrace nového uživatele 
