LED ZEPPELIN – Houses Of The Holy (1973) DR12 41:01 CD Japan 1986 Atlantic 32XD-154
Deska, kterou LED ZEPPELIN vydali po svém trháku s klikyháky, je magická. Je neodbytná a dovede se zaháknout v mysli. Vyvolává mnoho otázek, nejasností, nutí k zevrubnému prozkoumávání. Poslechový kolotoč pro účely hodnocení díla nazvaného Houses Of The Holy tak nabírá pěknou rychlost a není nikoho, kdo by jej zastavil. Což nijak nevadí, stejně nikdo nechce vystoupit. Skoro jsem vynaleznul perpetuum mobile, ale nakonec brzdím, a začínám psát. Jedno je jisté. Jestli se našel někdo, kdo po veleúspěšné čtverce sázel v očekáváních na jistotu, tak tohle album rozmetalo všechny jeho představy. Můžeme na něm najít poměrně silný prvek neočekávatelného. Každá skladba má v sobě skryto překvapení, každá v určitých aspektech ulétá z území zavedených jistot. A každá to dělá jinak, což je fascinující. Místo, aby se dostavila pohodlná hra v již ovládaných krajinách, směřuje se stále více do neprobádaných končin.
Pro docílení jistého posluchačského systému, a také pro objasnění způsobu vnímání, se pokouším skladby na albu recenzentsky uchopit po dvojicích. Docela to funguje a navíc tento přístup přináší další žádoucí prvek, a to zábavnost. Ne, že by muzika LED ZEPPELIN jindy zábavná nebyla, ovšem tady se jedná o bonus ve formě spárovaných zážitků. Jakoby na desce byla rozehrána lehce naznačená hra s posluchačem, kterou nemusí ani objevit, stačí, když si ji na základě inspirací aspoň vymyslí. Dostal prostor, pískoviště, dělat si tam může co dokáže. Vymýšlení her je samo o sobě nesmírně zábavnou činností, je-li navíc podnětem hudba, pak se efekt násobí.
Přichází první skladba, vyvstávají první tóny alba. Název The Song Remains The Same je posléze vtipně použit pro koncertní dvojalbum, které vyjde o tři roky později. Motivy jsou tu rozbíhavé, přemítavé, tetelivé, těžko jdou zachytit v jednoznačném tvaru. Jednotící prvek? Jedině nejednotnost. Všechno je jinak než minule a každý si hned zkraje uvědomuje, že tady to skutečně bude o přizpůsobení vlastního vkusu kapele, nikoli naopak. Heavy valivé stěny jedenasmdesátkových songů se přetvořily v hejna hemživých not, které se dají jen těžko pochytat. Zároveň mají schopnost být agresivní jako roj rozdivočelých včel, který krouží kolem tebe, je současně všude a nikde, a vůbec nevíš odkud ten pichlavý mrak zaútočí. Bratříčka tomuto rozechvělému otvíráku tvoří The Ocean, zrcadlově umístěný na samý závěr desky. Má svůj fundament, je hard rockově pravověrnější (jako jedna z mála skladeb tady), ale pocity se mu daří evokovat podobné.
Vznosně space rockové končiny obývají dvě jiné skladby, taktéž symetricky rozmístěné, a to jako druhé od začátku i konce celé nahrávky. Jde samozřejmě o The Rain Song a No Quarter. Obě mají přes sedm minut a u obou se dostávám do úplně jiných dimenzí, než mne kdykoli předtím olověná vzducholoď dokázala zanést. Těmito songy LED ZEPPELIN dosáhli svého dosavadního tvůrčího vrcholu, jejich skladatelská invence a emocionální působivost mají až art rockové parametry. Přemítavá hloubavost jejich poselství je schopna oblažit duši a vracet se ve snech, ať v denních, či nočních. V první jmenované mají rozhodující slovo zvukové mlhoviny mellotronů, ve druhé je to spíše přítulné vrnění kytary, celkově se stejně jedná se kompaktní interpretační práci všech zúčastněných. Zvláštní je, že na první z nich se autorsky klávesista a basák John Paul Jones nepodílí, zato na druhé ano. Podle charakteru písní bych spíše soudil, že napsal obě, ale u té první bych tipoval víc. Však tím spíše jsem přesvědčen, že jde vskutku o kolektivní dílo.
Pak tu máme dvojici tvořenou písněmi, které jako jediné by mohly patřit na některé z předchozích alb. Svojí civilností a relativně snadnou uchopitelností vnímám jejich předobraz někde v období Led Zeppelin III. Je tomu tak především díky využití akustické kytary v kontrastu s těžkými rytmy ve skladbě jedné, kterou je příjemná Over The Hills And Far Away, a v celkem obligátních kompozičních sekvencích (v nejpozitivnějším slova smyslu) ve skladbě druhé, co je tanečně nazvána Dancing Days. Oba tyto pravověrné a neexperimentální tracky jsou zdánlivě nenápadnými až obyčejnými písněmi, ale opak jest pravdou. Je v nich mnoho pozoruhodných momentů, akorát nás tím nejdou v prvním plánu trknout do uší. Mohou na hudební ploše představovat vítaný pevný bod, na němž se lze s jistotou zachytit, zastavit, a nadechnout. A pak se zase ponořit do oceánu bezbřehých rafinovaností. Krom toho by se také Dancing Days dala prohlásit za druhou výrazně hard rockovou skladbu na desce, tím spíše, že víc jich zde už není.
Závěrečný prvek souznění představuje duo pitvorných klaunů, kteří si prstem ukazují na diváky, a je jim ukradené, co si o nich kdo myslí. Tím samozřejmě utkvívají v paměti a mnozí si pak podle nich desku The Houses Of The Holy identifikují. Je pravda, že zejména stopa The Crunge přítulnosti moc nepobírá a zůstává tak nesmazatelným excesem v songografii LED ZEPPELIN. Prostě v kolektivu neoblíbená bizarní muzikantská hříčka, která může u někoho vyvolat až mentální arytmii. Pokud mu rovnou nehrábne, protože více než o píseň se jedná spíše o úryvek z rytmického klání mezi nástroji a vokálem. Kdyby na albu nebyla, nic by se nestalo. Zato druhý kousek, tedy D'yer Mak'er, je parádní! Rozverně skotačivá píseň, kabaretně uvolněná, nečekaně rozpustilá, to je velký zážitek. Tady není třeba nic hledat, stačí se nechat houpat reggae rytmem s netradičně macatou figurou a ukázněným zpěvem banálního textu. Do ruky long drink, okolo zelené palmy, a slunce nad hlavou. Ani pas nepotřebuješ. Tato skladba představuje to, co v pozdějších létech LED ZEPPELIN s chutí zpracovali ve skladbách jako Night Flight, Boogie With Stu, Candy Store Rock, nebo Hot Dog. Vtisknout svoji tvář a rukopis do historicky již tisíckrát zopakovaných motivů, uchopit je po svém, to je obzvláště pro muzikanty vyrůstající z blues výzva i denní chleba. Za to jim dík, že našli právě tento způsob vyjádření, je mi nesmírně milý.
LED ZEPPELIN pramálo záleží na prvoposlechové přístupnosti. Své postavení již získali, a teď si mohou dovolit cokoli. Třeba hříčky s rockovou formou, jak se jim zachce. Nebo svébytné nespoutané umělecké vyjádření navzdory nejen očekávání, ale také navzdory všem zvyklostem. Nestaví na údernosti ani na těžké hrubosti riffů, jejich způsob kladení zvukových textur dovoluje hudbě aby na této nahrávce spíše rozprávěla, než agresivně vyhrávala. Já jim v tomto přístupu fandím, taková muzika rozdává radost i rozkoš. Posluchačovu přízeň si získávají složitější cestou komplexní hudebnosti, která pochází jakoby odevšad, neukotvená a tím svobodná a nezávislá.
Síla některých nahrávek je v jejich sevřenosti, u jiných nás naopak oblažuje poťouchlá různorodost. Ta klade na uživatele nároky, dokonce je tu nemalé riziko, že jej znechutí. I to zjevně LED ZEPPELIN rádi podstoupili. Je to jedině dobře, neboť takto probíhá vývoj a posouvání hranic uměleckýh disciplín. Ačkoli tak vzniklo jejich zřejmě nejrozporuplnější dílo, jeho přínosem je mimo jiné i právě to kladení nároků. Jsem nadmíru spokojen, více není třeba. Doporučuji všem hledačům skvostné a netuctové muzičky.
***** |