Yes - Going For The One - 1977
Označit z prvních osmi alb Yes to nejslabší, mi nedělá žádné problémy, ale vybrat nejlepší, s tím bych si asi rady nevěděl, v podstatě je to každé, které právě poslouchám. A jestliže jsem při Relayer přemýšlel o tom, že se jedná o vrcholnou nahrávku kapely, stejné pocity pak přišly i s Going For The One. Tuhle desku jsem poznal jako druhou v pořadí, po Close To The Edge, bylo mi patnáct (rok 1978), kdy ji hráli na rozhlasové stanici Větrník, kterou jsem strašně rád poslouchal vždy v pátek večer a v sobotu ráno na starém lampovém rádiu. Takhle nějak vypadalo:
Ta hudba mě doslova očarovala hned od prvního poslechu, a když tak přemýšlím o tom, co jsme zde už mnohokrát probírali – totiž, jak velký vliv na naše vnímání hudby má fakt, že jsme určitou nahrávku poznali v mládí nebo i dětství, a máme s ní spojené těžko oddělitelné vzpomínky a pocity – tak v případě Going For The One bych řekl, že to až tak zásadní roli u mě nehraje, a pokusím se Vám teď vysvětlit, proč.
Going For The One
Pro mě jedna z nejlepších skladeb Yes, dokonce až zásadní, protože po shlédnutí videa z koncertu někdy v roce 2008, jsem byl tak nadšen, že jsem se rozhodl koupit bubny a začít znovu hrát. Dlouhé roky mi byl utajován ten začátek, kdy někdo (asi Anderson) odpočítá one - two - one - two - three – four - asi nízké DR, hehe. Je to strhující, fantastická písnička, na kapelu až netypicky krátká a jednoduchá, ale jsou to Yes ve vší parádě, v naprosto vrcholné formě, se vším, co na nich tak miluju – parádní, naprděná basa, krásné vokály, trylkující Wakeman v pozadí (se super pianem v mezihře) a gradujícími, famózními posledními dvěma minutami, kdy se dokola opakuje jeden hudební motiv, do kterého Steve Howe naprosto fantasticky sóluje na steel kytaru – ta je asi (pro mě určitě) zcela jasně dominující v celé skladbě, a je to jedno z nejlepších kytarových sól, jaké Howe nahrál – a vymyslel, samozřejmě. A ještě musím zmínit bubny – Alan White tady hraje taky úplně skvěle. Tisíckrát slyšeno – a pořád mě tahle skladba dostane.
Turn Of The Century
Nádherná, přenádherná balada, vždycky se mi strašně líbila, a přesto jsem se u téhle skladby dočkal nečekaného a velkého překvapení – neznal jsem totiž text, který jsem si při jednom z poslechů četl, a myslete si o mně, co chcete - plakal jsem, jak mě dojal. Úvod jen s akustickou kytarou a zpěvem, přidají se klávesy a baskytara, ale velmi jemně, hlavní slovo zde má Steve Howe a Jon Anderson. Zhruba v polovině skladby je krásná mezihra s pianem, nějakými perkusemi, pak se přidají tympány, kytara tak zvláštně sóluje, tahle pasáž má úžasnou atmosféru a gradaci. Když začne znovu zpěv, tak ta kytara pod ním je naprosto úchvatná a strhující. Na konci pak nastane zklidnění jen s akustickou kytarou. Druhá skladba na albu, která je v podstatě nehodnotitelná a mě opět napadá, že Yes jsou tady na svém absolutním vrcholu – pro mě je to naprostá dokonalost.
Parallels
A úroveň nepolevuje, spíš naopak – další famózní skladba, jak jsem až teď zjistil, autorem je Chris Squire, kterému se „nevešla“ na jeho sólové album. Poměrně tvrdá věc, se skvělou a taky tvrdou basou, hodně se mi tady líbí varhany, jak ty pod zpěvem, tak ale hlavně v mezihře, a v závěru úžasné vokály. A ten úplný konec se třemi unisono ránami, to je taky mazec. Třetí totální bomba, a momentálně jsem přesvědčen, že poslouchám nejlepší desku Yes. Tak uvidíme, co druhá strana.
Wonderous Stories
Nejkratší a nejjednodušší písnička na albu, a asi i „nejpopovější“ od Yes v jejich dosavadní historii. Pro mě zároveň nejslabší, což ale neznamená, že není krásná. Je. Líbí se mi tady ten polymoog. A vlastně to zařazení je taky super, před závěrečnou Awaken a po Parallels, posluchač si tak trochu může oddechnout.
Awaken
Krásný úvod na klavír, přidá se Jon se svým nadpozemským hlasem, a jen nějaké cinkání, lehká basička a klávesy, které to celé podmalovávají. Pak se skladba rozjede se vší parádou, a těžko něco vyzdvihovat, všechno je tu úžasné, zpěv, vokály, kytara, klávesy, bicí (nádherně rozcinkané s činelem jízdy, po těch stopkách kolem tří a půlté minuty), a (pro mě) opět trčící a nejlepší je baskytara, takže vlastně vyzdvihuju, hehe. Po šesti a půl minutách nastává zklidnění, mezihra, postupně se k cinkání přidají jakési píšťalové zvuky, nejspíš na nějaký syntezátor, vybrnkávání na kytaru, kostelní varhany, basa, a asi čtyři minuty je to nádherná pasáž s neskutečnou gradací. Potom se přidá zpěv, následuje krátké sólo na kytaru, znovu zpěv, parádní mezihra na kostelní varhany, a pak majestátní, mohutný závěr, kdy se do toho opře s ještě větší gradací celá kapela, aby celou skladbu zakončila posledním společným kilem. Pak už se jen zopakuje hudební motiv z úvodu, a jako třešnička na dortu je závěrečných pár tónů na kytaru. Nezbývá, než posbírat velikou hromadu ©Miro králičích bobků, které z každého posluchače, který není hluchý, musely vypadat.
Co napsat závěrem? No, že Going For The One je fantastické, geniální a neuvěřitelně nádherné album, při jehož poslechu jsem měl podobné pocity, jako u Close To The Edge nebo Relayer – totiž, že je nejlepší, jaké kdy kapela nahrála. Hudba zde je o dost jiná, než na předchozí desce, možná jednodušší, přístupnější, ale to mi vůbec nevadí, protože Yes jsou tady (stále) na svém vrcholu - Wakeman není Moraz, hraje jinak, ale skvěle, White se mi líbí mnohem víc, než na předchozích deskách, Howe mě fascinuje hlavně svou steel kytarou, Anderson je taky v životní formě, no a na závěr jsem si nechal znovu baskytaru – ano, Chris Squire i tady naprosto dominuje, a opět dokazuje, že je to (pro mě) nejlepší baskytarista všech dob. No, a když se spojí dohromady pět tak špičkových a úžasných muzikantů s fantastickou hudbou, kterou složili, tak výsledkem je dokonalé, překrásné, nadpozemské umělecké dílo, jaké mohli stvořit jen společně jako Yes.
10/10
|
Registrace nového uživatele 
