Pink Floyd - The Division Bell (1994)Na tuhle desku jsem se moc těšil. Pamatuju si totiž, že ač jsem ji dlouho neslyšel celou, kdysi se mi líbila. Po nervózní Momentary Lapse of Reason měla všechny předpoklady stát se velkolepým dílem. Na Wikipedii jsem našel dlouhý seznam účinkujících, většinu vetřelců však zaplňují doprovodní zpěváci. I tak moc nerozumím, proč třeba takový Wright nedokázal vše okolo kláves či klavíru obsloužit sám. Vypadá to divně. Pink Floyd o berli. Ne tak výrazně jako na předchozí desce, ale přece... Doby, kdy tahle kapela tvořila něco jako progresivní či dokonce psychedelickou muziku jsou dávno pryč. Pryč jsou všechny experimenty, hudba je tak nějak blíž střednímu proudu, což však nemyslím nijak kriticky, jen konstatuji. Jelikož taktovku pevně svírá stále Gilmour, hudba si drží jeho zahleděnost do dáli a klidné tempo. Najdeme zde silný materiál i trochu slabší kousky. I ta slabší místa si však drží určitou úroveň a nikdy jsem nepocítil touhu přepínat. Pro mě se jedná o poslední desku Pink Floyd a už jen z toho důvodu je tato vlastně takový malý zázrak.
Tentokrát zmíním i několik písní (ty, které mám rád), protože by byla škoda to neudělat. První je píseň Poles Apart. Již to krásné akustické vybrnkávání dává tušit, že bude stát za to. Krásné jsou ty okamžiky, kdy se tak zvláštně přirozeně a samozřejmě přidají bicí. Jako takovou zajímavost zmíním, že Gilmour pro tuto píseň použil otevřené ladění DADGAD, což mě docela zaujalo, jelikož se jedná o oblíbené ladění, které používá třeba takový Roy Harper, Gilmourův kamarád, se kterým i v minulosti něco nahrávali a vlastně si přímo v Pink Floyd i zazpíval, hehe. Nebo ho použil třeba takový Jimmy Page pro skladbu Kashmir. Další vál, pro který mám slabost je Take It Back. Kytara možná trochu připomíná jistého sonického architekta nejmenované ponorky, ale ne tak výrazně, jak si někdo asi myslí. Skladba má krásný text o ženě, která se to všechno vezme zpátky, pokud se k ní nebudeš chovat, jak máš, hehe. Tou ženou je podle některých vykladatelů svátého písma Matka Země. Nádherná píseň, mám ji moc rád. Dál by se slušelo zařadit Coming Back To Life. Čistě pro její pozitivní náboj. Opětovná erekce po temném období duše. Hehe. No a jako o poslední chci mluvit samozřejmě o High Hopes. Což je ve správnou chvíli naprosto zničující zhudebněná nostalgie. Při poslechu mi myslí proletují desítky vzpomínek. Vím, že bych se jí neměl opájet příliš často. Není zdravé se příliš ohlížet do minulosti. Kdykoliv ji však poslouchám, nemůžu si pomoct. Slyšel jsem ji tisíckrát a pořád mě dostává do tranzu. Aby toho nebylo málo, na konci se nachází asi nejkrásnější kytarový sólo, jaký kdy Gilmour stvořil. A jedno z nejhezčích vůbec. A vůbec je to jedna z nejpůsobivějších písní, jaký znám. Nejen v rámci Pink Floyd. Krásnější zakončení si nelze vůbec představit. A z toho důvodu se mi ani nechce poslouchat Endless River, natož hodnotit.
Není moc o čem přemýšlet, je to velmi sebevědomá 4/5. Skoro mám ještě chuť půlbod přihodit. Ale ne, takhle to je správně. |
Registrace nového uživatele 
