grace nebo disgraceJá si dloubnu do vosího hnízda, aby jste tu neměli jen ódy...
Taky jsem si, po dlouhé době, pustil Grace for Drowning a nemůžu se zbavit dojmu, ze osekám li fasádu aranží, a zbyde tam jen ta "skladatelská kreativita" (akordové progrese, i ty natlačený lichý rytmy), podobnou hudbu složí průměrný muzikant, co má z rychlíku naposlouchaný Floydy, Krimsny, Genesis, Yes. V této fázi jeho tvorby vnímám pouze tu matematiku, kuchyni, kde Steven Wilson tentokrat usilovně přemýšlí jak správně uvařit svůj prog, odtržený od stínu kapely, co velkoryse rozpustil. Snaží se hodně, ale čím víc, tím je výsledek tupější, gumovější. Form to Deform the Star je příklad těch Floydů. Melodie na E mol 7/A dur, jako vyšitý z Breathe, akorát bez výrazu. Aby se neřeklo a trochu se ta prázdnota zamaskovala, jako výplň slouží flétny, melotrony apod. mající v chronických nostalgicích vyvolat vzpomínky na sedmdesátky. Remainder the Black Dog se točí okolo jednoho dětinského (byť lichého) motivu na klavír téměř po celou skladbu. Únavný kolovrátek se poté změní v basový loop a zas zpět. Na ploše takřka 10 minut. Do toho opět zkratkovité prog-aranže pro pamětníky (např.basa nabuzená podobně jako na Squireově Fish out of Water), a umělá gradace snažící se schovat pustotu. Jak mám třeba rád Anaesthetize, kde se Wilsonovi povedlo zrežírovat dramatickou i osobitou epickou skladbu, zde je pokus o epiku v podobě Raider II anonymní, rozplizlý, rozpolcený, bez nosných melodií a plný vaty od sólujících námezdních profesionálů. No nebudu hanět další skladby... Je tam pár momentů, ale jsou zastíněny tunami šedi. Tady Wilson šlápnul vedle. Album unylé, zdlouhavé, bez invence a ty různé karkuly se 70s prog a mini-plagiáty (i sama sebe) bijí tak do uší, že již nejsem hoden si jich užívat. Na rozdíl třeba i od hudby na Insurgentes.
|
Registrace nového uživatele 
