No... to je právě pudlo jádra: co je to ta „obrana státu“? Je to masakrování těch-kdo-zrovna-náhodou-mluví-jiným-jazykem, protože věrchuška si demokraticky odsouhlasila, že zrovna teď jsou nepřátelé? Nebo je to obrana sebe, své rodiny, své obce a svých bližních před kýmkoli-kdo-je-ohrožuje-ať-mluví-a-vypadá-jak-chce?
Z historických důvodů, jak padne slovo „stát“, máme tendenci automaticky předpokládat to prvé; a to je samozřejmě špatně.
Pokud by to znamenalo to druhé, pak nic proti. A zajisté, státní zaměstnanci placení z našich peněz by tomu mohli — kdyby chtěli — přispět kupříkladu tím, že by do LZPS vložili odstavec zhruba tohoto znění:
„Právo lidí vlastnit a nosit zbraně — nejen, ale zvláště zbraně moderní, stejné, jakých užívá současná armáda či policie —, je nezbytné k zabezpečení svobodného státu. Stát proto nesmí toto právo nijak omezovat; kromě jiného obzvláště nesmí zbraně či střelce registrovat ani je zatěžovat zvláštním zdaněním.“
Fakt, že to neudělali (a ani to neměli v plánu; ten diskutovaný a Senátem zamítnutý odstavec zněl úplně jinak a daleko hůře), velmi silně podporuje tu prvou interpretaci.
Ale zase, víte, jednu výhodu to má: v té prvé interpretaci totiž stát jsou právě a pouze oni, ta blbá banda úředníků a politiků. Nejsou to moji bližní. A pokud je tento stát odsouzen k záhubě, nu, já už bych prosil jen kávinku. |