Výprask od drzého kluka

Když jsem jednou odpoledne umývala okna, zahlédla jsem brečící sousedovic služku, jak někam spěchá. Aha, řekla jsem si. Mařka zase něco provedla a bude bita. Nemýlila jsem se. Když se asi za čtvrt hodiny vrátila, nesla metlu. A zanedlouho bylo na pavlači slyšet, jak zoufale pláče. Bývala bita často, ale takhle naříkat jsem jí ještě nikdy neslyšela. Bylo mi jí líto; na zadek dostávám metlou od paní taky, a tak vím, jak moc to bolí. Večer jsem šla na procházku s milostpánovým psem, a na kraji parku na mě čekal zase ten kluk. Vzal mně za ruku a odvedl, tak jako pokaždé, k nejvzdálenější lavičce, a když jsme se posadili, hned mi rozepínal košilku.
„Co provedla vaše Mařka, že dostala takový výprask?“ zeptala jsem se, abych na chvilku odvedla jeho pozornost jinam.
„Neposlechla mě,“ řekl, „a tak jsem jí nasekal na zadek.“
„Ty?“ zeptala jsem se. „A to smíš?“
„Máma nebyla doma…“ podíval se na mě. „Snad už jsem dost starý na to, abych Mařku za neposlušnost mohl potrestat sám. A to bys koukala, jak mi to šlo! Dlouho na to nezapomene. Zadek má červený jak rak a nejméně týden bude spávat na břichu.“
A začal mi vyprávět, jak ji poručil, aby se ohnula přes stůl, vyhrnul jí sukni, a metlou vysázel pětadvacet na holou.
„To přece nemůžeš! Císař pán dovolil trestat služky nanejvýš dvaceti ranami!“
„Však je taky dostala. A pak ještě pět navíc, protože jí trvalo moc dlouho, než přinesla metlu. Moc se mi to líbilo, a už se těším, jak jí zadek zmaluji, až zase něco provede.“
To už bylo na mě moc. Výprask jako trest za neposlušnost, s tím se nedá nic dělat. Ale mít radost, že ho může chudák holce dát, to je něco jiného. Vyndala jsem mu ruku zpod košilky, vstala, zavolala na psa a uraženě jsem spěchala domů. Ani jsem se neohlédla, když za mnou volal, abych se vrátila, že je ještě brzo.
Za několik dní byla Mařka bita zase, a podle toho, jak přitom naříkala, bylo zřejmé, že na zadek dostala zase od toho kluka. Když jsem večer šla se psem na procházku, čekal na mě v parku. Tentokrát jsem si na lavičku nesedla, a tak šel vedle mně.
„Zase jsi dal Mařce výprask?“ zeptala jsem se.
„Zasloužila si ho,“ řekl, ale nezdálo se, že by měl z toho radost.
„Copak? Už tě nebaví nasekat na zadek služce?“
„Ale to ano, Jenže by to musela být jiná, než ta naše. Víš, jak dlouho trvá, než se ohne přes stůl? Prosí a slibuje všechno možné, a když jí pak konečně vyhrnu sukni a asi pět spodniček, tak se ta její obrovská zadnice třese strachem jako sulc, a jak pak při tom ječí…! To dát výprask tobě, to by bylo něco jiného. Na tak pěkný zadeček, jako máš ty, by byla radost nasekat. Po pětadvaceti metlou na holou bys ho měla moc hezky červený, a to by se mi líbil ještě víc. A tebe bych si mohl přehnout přes koleno jako malou holku; kdyby se mi tak na něj položila Mařka, nejspíš by mi zlomila nohu…“
Zastavila jsem se.
„To bys mi opravdu udělal?. Víš vůbec, jak mě to moc bolí, když jsem bita? A já jsem si, husa hloupá, myslela, že mě máš alespoň trochu rád…“
„To víš, že mám, ale kdybys něco provedla, tak bych tě přece musel potrestat…“
Skočila jsem mu do řeči.
„Jenže mě smí na zadek nasekat jen milostpán a jeho žena. Takže se musíš spokojit s Mařkou,“ řekla jsem a šla jsem rychle domů.
Zbytek večera jsem proplakala a od té doby jsem se psem chodila jen tam, kde bylo hodně lidí, abych kluka nemohla potkat, měla jsem v komůrce vždy dost nachystaných březových proutků, abych pro ně nemusela jít do parku, když mě paní pošle pro metlu, a při výprasku jsem pořádně zatnula zuby, aby nikdo další nevěděl, že jsem bita.
Asi za měsíc odjeli milostpán s paní na čtrnáct dní do lázní. Abych, jak řekla paní, neměla dlouhou chvíli, hned příští den k nám přišli malíři. Když skončili, měla jsem dojem, že celý byt po nich uklidit, než se paní z lázní vrátí, nestihnu. Jeden ze starších učedníků, Lojzík, se mi moc líbil. Já jemu asi taky, protože si se mnou domluvil na sobotu po obědě dostaveníčko. Chtěla jsem na něj udělat dojem, a tak jsem si oblékla paninu hedvábnou blůzku. Byla mě sice na prsou trochu těsná, myslela jsem si ale, že se to bude líbit... V neděli ji vyperu a paní nic nepozná. A ještě stříbrný náramek…
Lojzík mohl na mě oči nechat. Celé odpoledne jsme byli na pouti a večer mě doprovodil domů. Když jsem se s ním pod lucernou loučila, vyšel ze dveří ten drzý kluk. Chtěla jsem ho pozlobit, a tak jsem Lojzíkovi dala pusu, a vítězoslavně šla ke dveřím. Tam mě kluk chytil za ruku.
„Máš moc hezkou blůzku, ta stála určitě hodně peněz,“ řekl. „Netušil jsem, že tě tak dobře platí.“
„Paní mi ji dala, protože jí nesluší,“ řekla jsem a snažila se klukovi utéci. Nepodařilo se mi to.
„Řeknu tvé paní, že tě takovými dary příliš rozmazluje. Mařka od nás dostane tak akorát výprask…“
„A to já taky,“ pomyslela jsem si. „A ten ale bude…“
Strachem se mi málem zastavilo srdce. Zvedla jsem ruku a položila si jí na hruď. To jsem neměla dělat. Ve svitu lucerny se zaleskl panin náramek.
„A copak je tohle?“ zeptal se kluk. „To ti taky dala paní? Mám dojem, že až se vrátí z lázní, budeš opravdu hodně bita.“
Dala jsem se do pláče.
„Nebudu, paní řekne, že jsem ho ukradla, zavolá na mě četníky a půjdu do vězení…“
„Tak ty jsi lhala. Paní ti nic nedala. Myslel jsem si to. Ale neboj se. Do vězení nepůjdeš, vždyť je ti teprve osmnáct. Pošlou tě do polepšovny. A o výprask nepřijdeš. Dostaneš ho na přivítanou, a pak každou neděli - metlou, a na holou.“
„Ale já jsem ty věci neukradla, já si je jen půjčila…“
„Já ti to věřím, ale paní nebude.“
Byla jsem zoufalá. Padla jsem před ním na kolena a prosila ho, aby na mně nežaloval.
„Potrestána být musíš,“ řekl, a chystal se odejít.