Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Hosting     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Což takhle
dát si Lopuch?

Lopuch.cz

Povinné ručení
Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub SPANKING [ŽP: 4 týdny] (kategorie Sexualita) moderují Al, dawe.
Archiv

- povídání o tom, jak si oboustranně užít partnerský sexyspanking

- spankingové povídky


Základní pravidla :

Není povoleno v diskuzi se vyjadřovat hrubě a vulgárně, posměšně ironizovat protichůdné názory a osobně napadat jejich nositele. Užitečné odkazy : Netiketa na Wiki , Netiketa na LUPĚ

Sexyspanking v rámci tohoto klubu je míněn zásadně jako dobrovolná spankingová aktivita. Jakékoliv skutečné násilí či agresivní brutalita v nich je vyloučena, schvalující příspěvky budou ihned smazány. Stejně tak bude přistupováno i k doprovodným materiálům, čímž se myslí tématické obrázky a fotografie, případně odkazy na videa apod.

 

Spřátelené a zajímavé kluby

sousední klub e-spanking

výprask není jenom spanking

záloha klubu spanking z Lapiduchu 2010-2016


Pomůcka pro vkládání obrázků a přímých odkazů

<a href="webová adresa obrázku nebo přímého odkazu">stručny popis nebo název</a>
<a href=""><img src=""></a>


Pomůcka pro vkládání odkazů na příspěvky

<a href="http://www.lopuch.cz/klub.php?klub=spanking&to=3981">3981</a>

Pomůcka pro zmenšování obrázků

<a href=""><img src=""WIDTH=250 HEIGHT=200 /></a>

PRVNÍ ZVONĚNÍ
V ANGLICKÉ (j)ELITNÍ ŠKOLE

Plavky fest zakouslé v mladé půlky
co se jen třesou lovit kluky!
A ředitel zas na jelita,
až skončí prázdnin imunita…

Z bikin jim obliny lezou holé
špulí se, vrtí… furt v jednom kole!
On, ukryt v stínu, znamená si
jména těch žákyň; pročpak asi?

V září se začnou stahovat mraky
nad těmi zadky – a gaťky taky!
Pak spustí jelit nadělení;
to bude jinčí prdelení!

Hnedka je přejde chuť hýždě špulit!
Na trestné sesli, až budou bulit
a splácet z léta mravní dluhy:
přes půlky pruhy v barvách duhy…

Zatím jen plavky řežou ty zadky
v září však začnou rákosce svátky
až „vládkyň pláží“ drzé kýty
pozbydou prázdnin imunity!
 
(Ham_Handed)
 

Povídky 

Fulgur : TrestMedvědObchůzkaTajná místnost v lázníchPlácalPřišlo to z oblohyVýpraskový obchodMirčina plácačkaPauline (pokračování Obchůzky)A co to byl ten "výprask"?Discipline QuestŘetěz výpraskůPochopeníTrifekta

Tomasek_46 : Hodný chlapecKnížka

TuaVěřte nevěřte

  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu. Práva vám může přidělit moderátor klubu. Požádejte ho v soukromé poště.

[ 4091 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
fulgur Fulgur 3.5.2016 08:24  49043
A jako bonus...Jedna nově přeložená povídka, i když opravdu jen kraťoučká :)

Přišlo to z oblohy

Byl krásný, slunečný den a vesnice na kopci byla plná ruchu a života. Ale vtom se všechno změnilo!
Na obloze se objevil velký, plochý objekt, který zakryl slunce. Bez varování se začal přibližovat.
Farmáři začali utíkat o život, když ta Věc zasáhla jejich pole. Jejich úroda byla okamžitě zničená. Ale Věc se znovu zvedla do vzduchu a začala útočit i na další části kopců.
Bylo to hrozné! Kameny se drobily jako hroudy hlíny. Domy padaly. Hrdinští požárníci prolézali trosky a zachraňovali malé děti, kterým se nepodařilo utéct do bezpečí, ale i to bylo díky těm neustálým útokům skoro nemožné.
Když útok Věci konečně skončil, byla vesnice v troskách. Mnoho vesničanů bylo vážně zraněných. Mnoho dalších bylo mrtvých. Jejich krev se vsákla do země a obarvila ji načerveno.

***

Podíval jsem se na poslední obrázek, na kterém několik postaviček z čárek plakalo na neuměle nakresleném hřbitově. Potom jsem se podíval zpátky na svou dcerku.
"Ano, je to zajímavý příběh," řekl jsem a natáhl jsem se pro kartáč, který ležel na jejím nočním stolku. "Ale obávám se, že to na věci nic nemění."
Našpulila rty, zatímco si stahovala kalhotky.
"Ne, tati!" řekla, když jsem ji přehnul přes koleno. "Mysli na ty chudáky vesničany!"
Ale jinou možnost jsem neměl. Rodinná pravidla jasně říkala, že nesmí sledovat žádné horory vysílané pozdě večer, a teď jsem byl víc než kdy předtím přesvědčený, že toto pravidlo má velice dobrý důvod.
fulgur Fulgur 3.5.2016 08:15  49042
A další dvě nedávné povídky z Aryona.
fulgur Fulgur 3.5.2016 08:15  49041
Plácal"Proč jsi mi naplácala, mami?" zeptala se nevrle moje dcera Bětka.
Objektivně řečeno měla plné právo se ptát. Pohádaly jsme se, a já jsem ji párkrát plácla. Upřímně řečeno, bylo to proto, že lepší argument jsem neměla.
Přesto to nebylo něco, na co bych byla nějak zvlášť pyšná.
To naplácání bylo v takové šedé zóně. Kdybych v tu chvíli byla klidná, stejně bych se dost možná rozhodla, že je to na místě. Ale možná taky, že ne. Každopádně, už se stalo.
Tohle samozřejmě nebylo něco, co byste měli říkat vaší předčasně vyspělé šestileté dcerce.
"Musela jsem tě plácnout," řekla jsem. "Viděla jsem tu chodit Plácala."
Tím jsem myslela, že pokud by její zlobení pokračovala, musela bych jí naplácat "doopravdy" -- přehnout přes koleno, stáhnout kalhotky a vyplatit ji dost silně na to, aby brečela. Těch pár plácnutí způsobilo, že se přestala hádat, ale do "opravdového" výprasku měly daleko. Aspoň podle mého názoru.
Bětka si to nemyslela.
"Jak takový Plácal vypadá?" zeptala se.
V tu chvíli jsem věděla, že mi odpustila. Teď budeme hrát naši oblíbenou hru, "Jak to vypadá?" Jedna z nás si vždycky vymyslela tu nejhloupější a nejabsurdnější věc, jaká ji napadla, a potom ji popisovala té druhé.
"No, Plácal je vážně veliký," začala jsem.
"Tak veliký jako táta?"
Usmála jsem se. Bětčin táta odešel, když byla malá, a od té doby jsme o něm neslyšeli. Malá holčička s přehnaně rozvinutou představivostí si z "táty" udělala nadživotní, mytickou postavu, na hony vzdálenou tomu mizernému hajzlovi, kterého jsem si pamatovala JÁ.
"Větší," řekla jsem rozhodně. "Jako gorila. A je hnědý. Má spoustu hnědých chlupů, jen na zadku ne."
"A jak vypadá jeho zadek?"
"No, tam nemá Plácal žádné chlupy. Jeho zadek je holý a červený. A to se mu vůbec nelíbí."
"Když se mu to nelíbí, tak proč nenosí kalhoty?"
To je logika!
"Je to obluda," řekla jsem tak vážně, jak jsem jen mohla. "Obludy nenosí oblečení. Každopádně, Plácal si myslí, že jeho zadek vypadá hloupě a bojí se, že se mu děti budou smát. A tak takové zlobivé děti vezme a naplácá jim na zadek, až ho mají stejně červený jako on."
"Jééé! A to je vyplácí plácačkou?"
Jak přišla na tohle? Já jsem ji vždycky vyplácela jenom rukou a žádné nástroje jsem na ni používat nechtěla. Přišlo mi to příliš kruté. Ale měla kamarádky a hádala jsem, že jedna z nich asi doma plácačkou dostává. Přemýšlela jsem, která to je. Zdvořilá, brýlatá Terezka? Šárka, která se zakoktávala, když se moc rozjařila? Nebo nějaký kluk ve škole? Asi kluk, rozhodla jsem se.
"No..." řekla jsem. "Někdy asi ano."
"Ale kde tu plácačku nosí, když nemá oblečení?"
"Ve vaku!" řekla jsem rychle. "Má na bříšku vak jako klokan. A tam nosí plácačku. A nejenom plácačku! Plácal tam má všechno možné, má tam kartáč na vlasy, má tam pásek, má tam vařečku... a vždycky vytáhne, co právě potřebuje."
"A ohýbá ty zlobivé děti přes koleno jako ty, mami?"
"Jo," řekla jsem. "A je to vážně pohodlné, když tě přehne přes koleno, protože je tak chlupatý. Bylo by moc hezké tam ležet, nebýt toho, že jakmile tam jednou jsi, tak ti stáhne kalhotky a naplácá ti na holý zadek."
"A někdy," řekla s naprosto vážnou tváří Bětka, "to dítě tak kope, že mu ty kalhotky uletí! A Plácal je pak vezme a strčí si je do vaku! Ale když mu pak naplácá, někdy je zapomene vrátit, a příště chce vytáhnout plácačku a místo toho vytáhne kalhotky! A potom povídá 'Jejda! Já jsem je zapomněl vrátit!'"
Musela jsem se smát. Hra "Jak to vypadá?" byla skvělá, protože Bětka vždycky našla něco nečekaného, co by mohla říct.
"Ano," řekla jsem, "stává se to, ale neměla bys o tom mluvit, protože to Plácal vůbec nemá rád."
"Takže on jen tak chodí po městě a vyplácí děti jen proto, že by se mu MOHLY smát?" řekla Bětka. "Jako ti zlí lidé v televizi?"
"No, ne tak úplně..." řekla jsem. "Plácal je spravedlivý. Hledá děti, které provedly něco špatného a unikly trestu. A potom jim naplácá, aby jim připomněl, že udělaly něco špatného."
Chvíli mlčela. Potom řekla: "To je asi těžší práce, než má Ježíšek. Vánoce jsou jenom jeden den do roka, ale děti zlobí pořád."
"Ale ne, Plácalů je spousta," řekla jsem. "Každý z nich má jenom takové malé území. V tak velkém městě, jako je naše, je to jen pár ulic. V noci, když děti spí, obcházejí Plácalové svoje území a klapou o sebe dvěma vařečkami. Tím dávají ostatním Plácalům najevo, že tohle je jejich území."
"Když je jich tolik, odkud se berou?"
Ááá, na tohle území není bezpečné pouštět se s šestiletým dítětem. Mohla bych říct, že nevím, ale na základě nepsaných (ba ani nevyslovených) pravidel naší hry by se přiznání, že nevím, rovnalo přiznání porážky. A tak jsem řekla: "Vznikají z provinilých dětských myšlenek. Když udělají něco, za so by měly být potrestané, a cítí se kvůli tomu špatně, může se objevit Plácal."
"Aha," řekla Bětka a přikývla.
Krize byla prozatím zažehnána.
Dovařila jsem večeři. Snědly jsme ji a já přiměla Bětku jít do postele. Musela jsem ji, napůl žertem, varovat, že jestli nepůjde OKAMŽITĚ spát, přijde Plácal.

Probudila jsem se uprostřed noci. Měla jsem hlad a věděla jsem, že v ledničce jsou zbytky. Otevřela jsem je a udělala si rychlou druhou večeři. Měla bych míň jíst!
Když jsem se otočila, na podlaze seděl Plácal.
Byl velký a hnědý a v jeho zarostlém obličeji zářily dvě černé oči. A na břiše měl, ano, vak.
"Aha," řekla jsem. "Chápu, tohle je sen."
"Mysli si, co chceš," řekl Plácal. Znělo to ublíženě. "Jen jsem se přišel podívat, jak se ti vede."
"Pročpak?"
Plácal se postavil. Měřil přes dva metry. Zkusila jsem se mu podívat dozadu, jestli má opravdu holý, červený zadek, jak jsem to vyprávěla Bětce.
"Prosím tě, nekoukej se tam," řekl Plácal. "Proč by mělo být zrovna tohle můj nejdůležitější znak, hm? Co tě to vůbec napadlo?"
"Já a Bětka si takhle vymýšlíme věci snadno," řekla jsem. "I když tohle je poprvé, co mě některá z nich přišla navštívit."
"Já nejsem žádná věc!" odfrkl si Plácal. "Já jsem osoba! Na to bys neměla zapomínat. Takže, jak jsem vyrozuměl, ty jsi dnes své dceři dala výprask. Můžu se zeptat, proč?"
"To nebyl žádný výprask!" řekla jsem. "Jen jsem ji párkrát plácla! Naštvala mě!"
"Ale když se zlobíš, tak bys ji právě vyplácet neměla," řekl káravě Plácal. "To přece víš, ne?"
"No, vím..." přiznala jsem. "Ale vážně, to je... něco jako ideál. My rodiče se ho snažíme dodržovat, snažíme se naše děti vychovávat spravedlivě, ale jsme jenom lidi! Občas uklouzneme."
"Ale ty jsi Bětce neřekla, že jsi uklouzla," řekl Plácal. "Neomluvila ses jí."
"Vždyť v tom taky nebyla úplně nevinně! Obě jsme byly rozpálené a ten výprask... těch pár plácnutí nás obě uklidnily."
"Víš, když jste o mně mluvily, byla tam jedna otázka, kterou ti Bětka chtěla položit, ale neudělala to," řekl Plácal. "Jestli Plácal vyplácí děti, které zlobily, ale unikly trestu, co udělá, když nějaké dítě BYLO potrestáno, ale nezlobilo?"
Podíval se na mě. "To je důvod, proč jsem přišel, Natálie."
Zachvěla jsem se nad tím, jak mě oslovil celým křestním jménem. Takhle mi říkal můj otec...
"A do prdele," zamumlala jsem. "Tohle je jeden z TĚCH snů."
Plácal se posadil na podlahu a poplácal si stehna.
"Obávám se, že na tom musím trvat," řekl.
"Ale no tak! Bylo to jen pár plácnutí!"
"Od dospělého, který by se měl snažit být lepší. A ty tvoje chabé pokusy zahrát to do autu ti taky moc nepomohly. Přehni se, prosím."
"To neudělám! Vždyť... vždyť jsi nahý!"
"No a? Jsem bezpohlavní. Nejsou tam žádné ošklivé věci, kterých by ses mohla náhodou dotknout, jestli ti dělá starosti TOHLE. A teď se mi hezky přehni přes koleno. Alternativa by se ti moc nelíbila."
"Zkus mě přinutit," řekla jsem vzdorně.
A tak to udělal. Jeho levá ruka -- nebo snad pracka? -- se prostě začala zvětšovat, dokud mě nedokázala chytit v pase. Zvedl mě a důrazně si mě položil do klína. Pracka se znovu zmenšila na velikost normální lidské ruky, která mě tlačila dolů.
Kopala jsem, ale nekřičela. Samozřejmě, byl to jen sen, ale nechtěla jsem vzbudit Bětku.
Plácal si mě přidržel levou rukou a pravou mi stáhl kalhoty od pyžama a obnažil můj zadek. Musela jsem přemýšlet o tom, jak jsem tohle občas udělala Bětce, když bylo zapotřebí naplácat jí před spaním. Byl jeden každý z těch výprasků opravdu oprávněný? Musela jsem o tom přemýšlet.
Ohlédla jsem se a vůbec poprvé jsem si všimla, že Plácal má každou ruku jinou. Ta levá byla spíš taková chlupatá pracka, zatímco ta pravá vypadala jako normální lidská ruka s pěti prsty, až na to, že byla jasně červená. Možná to byla přirozená barva Plácalovy kůže, ale na většině těla to nebylo vidět, protože ji zakrývala srst.
Samozřejmě jsem si uvědomovala, že chlupatou rukou by se vyplácelo špatně... srst by tlumila údery...
Takové údery, jako ten, který právě zasáhl můj zadek. Vyjekla jsem.
A potom se Plácal naplno pustil do své práce. Rány pršely na moje půlky a já jsem s tím nemohla dělat vůbec nic. Plácal byl dost velký na to, aby dokázal zvládnout dospělého člověka.
Byl tohle důvod, proč jsem ho udělala tak velkého? pomyslela jsem si.
Začala jsem proti své vůli popotahovat. Plácal byl vytvořený pro jednu konkrétní věc, takže dalo rozum, že v ní bude DOBRÝ. Věděl přesně, kam a jak silně plácnout, aby to mělo maximální efekt. V očích se mi objevily slzy.
"Prosím... přestaň!" úpěla jsem.
"Tohle bylo jen zahřívací kolo," řekl klidně Plácal. "A teď..."
Na zadek mi poklepalo cosi tvrdého a plochého. Polkla jsem. "To... to je...?"
"To je starý kartáč na vlasy tvé matky," řekl.
"To není možné! Když máma umřela, tak jsem ten kartáč zdědila! A SPÁLILA jsem ho!"
"Ale není právě to smysl celého tohohle cvičení?" řekl Plácal. "Ukázat ti, že ať děláš, co děláš, nikdy se nemůžeš zbavit své minulosti? Ty nejsi špatný člověk... ne jako NĚEKTEŘÍ," dodal s nečekaným opovržením v hlase, "ale stále potřebuješ pomoc."
"A výprask tímhle kartáčem je 'pomoc'?"
"Je to zvláštní, ale ano," přikývl. "Takže, začneme?"
"Neeeee!"
Ale neměla jsem na výběr. Kartáč začal pracovat na mém zadku. A byla to skvělá práce. Já jsem kartáč nikdy nepoužila, ne takhle. Na to byla Bětka moc malá, a kromě toho jsem si slíbila, že jí nikdy nebudu působit takovou bolest, jakou tahle věc působila každých pár týdnů mně, když jsem vyrůstala.
Nebrečet bylo vyloučeno. Už od začátku bylo jasné, že brečet budu.
Během jediné minuty jsem byla vzlykající troska ochotná udělat cokoli, říct cokoli, slíbit cokoli, jen aby ty rány skončily. Bylo to PŘESNĚ jako výprask od mámy. Plácal byl určitě daleko silnější, asi by mě mohl plácnout tak silně, až bych proletěla podlahou, ale při tomhle výprasku použil jenom máminu sílu. Její PLNOU sílu, předtím, než onemocněla.
Brečela jsem. "Omlouvám se! Omlouvám se, že jsem s Bětkou ztratila nervy! Už se to nebude opakovat! Prosím, už dost!"
Trvalo to celou věčnost, ale nakonec to přestalo.
Plácal mi znovu vytáhl kalhoty od pyžama. Zvedl mě a přitiskl mě na svoji chlupatou hruď, dokud jsem nepřestala brečet. Chvíli to trvalo.

Ráno jsem se probudila svěží. Cítila jsem se skvěle! Jako by se přese mě přelila vlna úlevy.
Z nějakého důvodu jsem ležela na břiše. Otočila jsem se a vyjekla bolestí. Opatrně jsem si sáhla na zadek.
Potom jsem se rozběhla do koupelny a stáhla si před zrcadlem kalhoty od pyžama, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá.
Můj zadek byl zarudlý, místy s otisky kartáče.
Přeběhl mi mráz po zádech.
Uslyšela jsem kroky a rychle jsem si kalhoty zase vytáhla. "Bětko?"
Vešla se zíváním do koupelny. "Ahoj, mami!" řekla.
Objala jsem ji. "Poslouchej, Bětko, je mi vážně líto, že jsem tě včera plácla... že jsem ti naplácala. Bylo to ode mě ošklivé."
"To nic, mami!" řekla s úsměvem Bětka.
Brečela jsem a objímala ji. A ona objímala mě.

Toho dne jsem ji odvedla do školy pěšky. Můj zadek nebyl ve stavu, kdy bych mohla nějak pohodlně řídit.
Před jedním domem v ulici stála sanitka. A policejní auto. Bětka se na mě podívala.
"Mami, tam bydlí Terezka!"
Brýlatá Terezka, vždycky tak zdvořilá... až moc zdvořilá, pomyslela jsem si. Přišly jsme blíž.
"Co se stalo?" zeptala jsem se jednoho policisty. "Jsme... přátelé rodiny..."
"Divný případ," řekl. "Zdá se, že otec přišel včera domů opilý. Zmlátil manželku a dceru. Zdá se, že to dělal dost často."
Zdvořilá, brýlatá Terezka. Copak se skrývalo za jejím úsměvem? Bětka se ke mně přitiskla.
"Je to s nimi... vážné?" zeptala jsem se.
"No, to ne. Tyhle dvě jsou, zdá se, v pořádku," odpověděl policista. "Ale během noci někdo vnikl do domu a zmlátil otce. Ošklivě. Zlomil mu obě ruce."
Odmlčel se. "Nikdo neví, kdo to byl. Ale musel být hodně silný. A velký. Tak velké stopy po pěstech jsem ještě nikdy neviděl..."

A když jsme se znovu vydaly na cestu do školy, vítr ke mně zanesl podivný zvuk.
Byl to zvuk, jako když o sebe klapou dvě vařečky.
fulgur Fulgur 3.5.2016 08:15  49040
Tajná místnost v lázních"Víš jistě, že je to pravda?" zeptala se Jarka.
"Jo!" přikývl jsem. "Je tam taková místnost. Mužská a ženská část těchhle veřejných lázní mají jednu společnou místnost. Ví to jen málokdo."
Začervenala se. "To musí být dost trapné, setkat se tam s lidmi opačného pohlaví!"
"No, ti lidé opačného pohlaví obvykle vědí, když tam jdou, jestli víš, co tím myslím."
Zaváhala. "Co když tam budeme a někdo přijde?"
"Myslel jsem, že to je jedna z těch věcí, co se ti líbí?" škádlil jsem ji.
Víte, Jarka miluje, když se stydí. Vzrušuje ji, když ji někdo překvapí. Doma, když se sprchuje, nikdy neví, kdy se zničehonic objevím a nachytám ji tam. A potom se začne hrozně ošívat a moc se červená. Líbí se mi, když se červená.
Takže domluvení schůzky v tajné místnosti v lázních? Dokonalé. Představa, že tam kdykoli může kdokoli přijít, muž nebo žena, se jí bude hrozně líbit!
A já jsem měl své vlastní představy.

U vchodu do lázní jsme se rozdělili, já jsem vešel vchodem pro muže a ona vchodem pro ženy. Svlékl jsem se a vešel jsem do hlavní oblasti, kde muži seděli na malých stoličkách a myli si vlasy, nebo relaxovali v prostorné vaně -- tohle byly lázně v japonském stylu, takže ta "vana" byla ve skutečnosti něco jako mělký bazén naplněný horkou vodou.
Předpokládal jsem, že hodně mužů tam bylo jen kvůli vzrušení, protože mužskou a ženskou část od sebe nedělilo nic víc než tenká stěna. Samozřejmě, lázně v japonském stylu by tady neuspěly bez nějaké zvláštnosti... a právě proto tu byla ta tajná místnost.

Vstoupil jsem do zadní části. Dveře byly vedle záchodků. Vešel jsem dovnitř. Měl jsem na sobě ručník -- nikdy nevíte, kdo tam může být -- ale jinak jsem byl nahý.
Po Jarce ani stopy. Asi si užívala horkou lázeň.
Sedl jsem si na dřevěnou lavici a čekal jsem. Nemusel jsem čekat dlouho.
Otevřely se dveře na ženské straně a vstoupila mladá žena; vedla malou holčičku, kterou neustále hubovala.
Obě měly taky jenom ručníky. Kývla na mě. Tohle byla tajná místnost, společná místnost. Nebylo nic nečekaného, že tam uviděla muže.
Sedla si proti mně a postavila si holčičku napravo od sebe. Potom jí stáhla ručník. Holčička začala brečet, ale žena tomu nevěnovala pozornost -- položila si ji do klína zakrytého ručníkem.
Sledoval jsem, jak se její ruka pustila do práce na tom malém zadečku. Byla ta žena její matka? Teta? Starší sestra? Byl ten výprask plánovaný už předtím, než přišly do lázní, nebo to bylo za něco, co udělala tady? To jsem netušil. To bylo pravidlo tajné místnosti, nesměli jste tu mluvit s ostatními. Každý měl své vlastní důvody, proč tu je.
Jako já.
Vstoupila dospívající dívka zabalená do ručníku. Zrudla, když viděla výprask, který se tu odehrával, a zrudla ještě víc, když uviděla mě. Předstíral jsem, že jsem si toho nevšiml. Sedla si na lavici a na někoho čekala, tak jako já.
Z mužské části vyšel velký chlap. Uviděl tu dívku a kývl na ni. Dala se do breku, ale když se posadil, nijak se nepokoušela klást odpor. Stáhl jí ručník a přehnul ji přes koleno. Zvuk jeho ruky na jejím zadku byl nečekaně hlasitý a ona hrozně brečela.
Kde je Jarka?
Konečně se objevila, vstoupila právě ve chvíli, kdy žena s důkladně vyplacenou holčičkou vycházely ven. Svírala ručník, aby chránila svá tajná místa a strašně se červenala.
Zalapala po dechu, když uviděla muže, který vyplácel tu dívku.
"Co...?"
"No ano," usmál jsem se. "K čemu sis myslela, že slouží tahle místnost? Je pár věcí, o kterých si musíme vážně promluvit, Jarko."
"Ale... ale..."
"Copak, čekala jsi nějaké techtle mechtle?" Zavrtěl jsem hlavou. "Obávám se, že to se tu neděje -- konečně, chodí sem i děti. Žádné techtle, žádné mechtle... ale zato hodně plácání."
Jarka dala ruce dozadu, aby si chránila zadek. Styděla se tím víc, že to pro ni bylo naprosto nečekané. Už dřív jsem ji párkrát plácl, ale nic takového, jako to, co jsem plánoval udělat teď.
"Začínáš být líná, začínáš být nepořádná, myslíš si, že když tě miluju, tak ti všechno odpustím," plísnil jsem ji. "No, už ne. Budou tu nějaké následky."
Muž skončil s výpraskem té dospívající dívky a ona se zase zabalila do ručníku. Muž ale zůstal sedět.
"Řekni Karle, ať sem jde," řekl přísně té dívce.
"Ano, tati..." zavzlykala a vyšla ven.
I Jarka začala vzlykat, ale nijak se mě nepokoušela zastavit.
"Tak dobrá," řekl jsem, "sundej si ručník."
Podívala se na muže, který právě vyplatil svou dceru. "Ale..."
"Sundej si ho."
Její stud a její úchylky spolu bojovaly a stud prohrál. Nebo, abych byl přesný, přešel na vítěznou stranu.
Spustila ručník. Její kůže se leskla. Do tajné místnosti vstoupila další dospívající dívka, zřejmě Karla, ale její otec byl tak fascinovaný scénou, která se před tím odehrávala, že si toho ani nevšiml.
Políbil jsem Jarku. "Jsi připravená?"
Styděla se tak moc, že nemohla mluvit. Jenom přikývla.
Položil jsem si její ručník do klína a navedl jsem ji přes koleno. Kousala se do rtu. Teď ode mě dostane první skutečný výprask -- první z mnoha, jestli do toho mám co mluvit! -- a bude to tady, v tajné místnosti v lázních.
Karla si sedla vedle svého otce a dívala se, jak moje ruka poprvé zasáhla Jarčin zadek.
Za chvilku už Jarka kopala a mlela sebou.
Podíval jsem se na toho muže a on si asi uvědomil, že není slušné takhle zírat. Obrátil se ke Karle, která přikývla a dostála zdejším zvyklostem -- kluci a holky, co tu dostávali na zadek, si museli sundat ručník, než se přehnuli přes koleno svého rodiče (nebo s kým sem přišli).
Ke zvukům našich ran a výkřiků se brzy připojily další.
Jarka byla dospělá a já jsem ji vyplácel pomalu a s rozmyslem. Když Karlin výprask skončil a ona poskakovala po tajné místnosti a svírala si rukama zarudlý zadek, já jsem stále ještě konal svou povinnost a pomalu a systematicky trestal Jarčinu zadnici. V tu chvíli už byla naprosto zoufalá a dalo mi dost práce udržet ji.
Karla vyšla z tajné místnosti a její otec také, i když se mu moc nechtělo.
Když se dveře na ženské straně znovu otevřely a vstoupila šedovlasá žena, která s sebou vedla malou holku, konečně jsem Jarčin trest prohlásil za dostatečný.
Jemně jsem ji zvedl a objal. Brečela jako želva, přesně jak to potřebovala.
Holčička se na ni podívala. "Páni," řekla. "Budu taky vypadat takhle, babi?"
"No jistě," řekla starší žena. "Za pár minut budeš brečet zrovna tak."
"TOHLE jsem nemyslela," řekla a nafoukla tváře. "Myslela jsem, jestli budu mít taky taková prsa?"
Kdyby Jarka zrudla ještě víc, pravděpodobně by vzplanula.
"To jsou nápady!" řekla babička. "Však brzo přijdeš na jiné myšlenky. Sundej si ten ručník!"
Mé objetí s nahou, vyplacenou, zostuzenou a velice, velice nadrženou Jarkou hrozilo, že přeroste v něco víc, a tak jsem se jemně vymanil z jejího náručí.
"Budeme pokračovat doma?" zeptala se.
"Slibuju," přikývl jsem.
Vyšel jsem z tajné místnosti, zatímco na zadek drzé vnučky začaly dopadat první rány.

S Jarkou jsem se setkal před lázněmi. S nezbedným úsměvem něco vytáhla z kapsy. Její kalhotky.
"Zadek mě bolí tak, že jsem si je nemohla obléct," řekla. "Štěstí, že jsem měla šaty!"
"Ale, takže teď pod těmi šaty nic nemáš?" usmál jsem se.
"Kdo ví? To musíš zjistit ty!"
"Á, to mám v úmyslu. Takže... jak se ti líbila tajná místnost?"
"Nenáviděla jsem ji... a milovala jsem ji!" zasmála se Jarka. "Už tam nikdy nechci jít! Takže... co takhle příští týden?"
"Se zákazníky, jako jsi ty, tyhle lázně asi nepočítaly," usmál jsem se. "Všimla sis jejich hesla?"
Jarka se podívala na ceduli před lázněmi. "Čisté tělo -- čistá duše! Chytré!"
"Bohužel myslím, že TVOJE duše je moc špinavá na to, aby se dala vyčistit."
Políbila mě.
"Jakmile se dostaneme domů, dokážu ti, že máš pravdu!"
fulgur Fulgur 3.5.2016 08:11  49039
Všechno už rozkvetlo, leč doba zlá je
Vyhnáni byli jsme z našeho ráje
Běžíme, pádíme, leckdo to tuší
Že úkryt najdeme v keřích, v lopuší
Vezmeme si s sebou své saky paky
Vařečky, pásky a rákosky taky
Směřujem přes hory, doly a lomy
Jsme přece spankeři, nás to nezlomí
A až tam dojdeme, je to hned vedle,
Zlobivých holek se chopíme hnedle
Stáhnem jim kaťata, ohnem je rázně
Zadečky narudo zbarvíme krásně...
fulgur Fulgur 3.5.2016 07:59  49038
TuaJinak nemyslím, že Barb od obrázků a Barb-komentátorka jsou jedna a ta samá osoba :)
fulgur Fulgur 3.5.2016 07:58  49037
TuaInu, názory té postavy jsou výsledkem toho, co zažila. Její otec nebyl vysloveně zlý člověk, ale po neštěstí, které ho potkalo, začal vidět svět jako úzkou lávku nad propastí; jediný krok vedle a člověk je navždy ztracen. A takoví lidé rozhodně jsou!
Ale nikdy během jeho života mu žádný hlas shůry neřekl, že to dělá špatně a že jeho dcera kvůli němu trpí. A i to je bohužel běžné!

Tuhle povídku jsem napsal nedlouho poté, co jsem začal číst blog jedné paní, která měla trochu podobné dětství v tom, že byla vychovávaná v přísné patriarchální společnosti, kde měli tatínkové nad svými dcerami velkou moc. Bůh, který se tam vyznával, byl ten druh, ze kterého mají malé holčičky noční můry, protože si nikdy nejsou jisté, jestli jsou v jeho očích dostatečně dobré na to, aby je nestihl věčný trest. Opět: úzká lávka nad propastí. A ona tomu všemu věřila, dokud neodešla na vysokou školu a vůbec poprvé v životě se bez kontroly rodičů nesetkala s lidmi, kteří nevěřili přesně tomu samému, co ona. Nakonec se názory, které jí vštěpovali rodiče, ukázaly jako slabší a ona je zavrhla, vdala se a má dnes šťastnou rodinu, ale její vztah s jejími rodiči už napořád zůstal velice napjatý, protože oni nejsou ochotní uznat, že by se snad při její výchově dopustili nějaké chyby; podle víry, kterou následují, je přece všechno v nejlepším pořádku, a všichni jejich sousedé s tím souhlasí, takže chyba musí být v té odpadlické dcerce...
al Al Happiness is a warm gun. 3.5.2016 02:09  49036
FulgurJe zde i klub Basnicky,kde jsem jiz davno ja okopiroval nektere tve basnicky ze zahlavi naseho predchoziho klubu. Al
al Al Happiness is a warm gun. 3.5.2016 02:07  49035
daweJa jsem ti zde jiz udelil funkci spolu moderatora, tak ze pokud ti to pujde, tak zde klide udelej ty zmeny v zahlavi naseho klubu. Diky! Al.
al Al Happiness is a warm gun. 3.5.2016 02:03  49034
collaniNo tak to se ti celkem povedlo;-) Takovy pocitacovy "expert" jako jsem ja aby napadl Lapiduch a zlikvidoval a jen za ucelem vetsi navstevnosti zde?;-))) Kez by to bylo tak jednoduche! Ja jiste bych ihned vratil ten Lapiduch zpet do funkce. Al
al Al Happiness is a warm gun. 3.5.2016 01:57  49033
FulgurAno cekal jsem tu na tebe, zda se i ty tady ukazes. Dekuji ti tady za tve dalsi nove povidky a dlouhe texty se sem jiste davat i psat mohou. Pokud by jsi chtel zde i ty pokracovat v tech basnickach do zahlavi v klubu, pak to jiste jak uz dave psal sem tez do zahlavi vlozi. Al
luss Luss 3.5.2016 00:07  49032
LeonCož o to, to já mám zážitků dostatek, ale někdy jsou ty povídky ještě lépe napsané, než to sama prožívám ;)
tua Tua 2.5.2016 23:39  49031
Fulgur (povídky 49028 a 49027)Skvělé povídky. Ta s medvědem a laní patří mezi nejlepší jaké jsem od tebe četla a to říkám navzdory skutečnosti, že s existencí krutého Boha nemůžu tak docela souhlasit. Ta druhá mi zase připomíná motiv z ...Také venčíme psy. Mimochodem, znám nějaké obrázky podepsané Barb - nevíš jestli to může být tatáž Barb která komentovala tvé povídky?
collani collani aut caesare aut nihil 2.5.2016 22:58  49030
..a sákryš, těch příspěvků, není za tím "výpadkem" Lapu nakonec Al.. ? :-D
Radost číst
dawe dawe -sub/switch 2.5.2016 22:42  49029
FulgurDíky za povídky! Určitě si je přečtu a rád a zpětně okomentuji. Básničky nechám na Alovi. Pokud to ale nevadí tobě je každý měsíc skládat, byly by fajn, mě to problém nedělá to vylepit.

[ 4091 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
Povinné ručení porovnání REKLAMA

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt