Dohodli jsme se s Čajmrskem, že oba napíšeme povídku na přibližně stejné téma z přibližně stejné doby - konce 18. století. Tady je ukázka z té mé - celá je na Aryonově deníku
Nevěrná Zuzana
V sobotu odpoledne seděl František ve své kanceláři a pročítal účetní knihy. Tvářil se velice spokojeně. Obchody mu šly velmi dobře, byl představený cechu zlatníků, a dům na náměstí, ve kterém bydlel, budil závist u většiny obyvatel města. Jediné, co mu dělalo starosti, byla Zuzana, jeho o více než dvacet let mladší manželka a matka dvou malých dětí. V poslední době se o syna a dceru moc nestarala a péči o ně přenechávala stále častěji chůvě. Když si postěžoval jednou v krčmě, kam občas zašel s několika dobrými známými na pohár vína, jeden z jeho přátel se ho zeptal, zdali se jeho paní dobře sedí. Nechápal smysl jeho otázky, nicméně přisvědčil, že ano.
„A to je asi chyba, měl byste vzít alespoň jednou za měsíc lískovou hůl a postarat se, aby tomu tak nebylo,“ řekl přítel, který byl takovými žerty široko daleko znám, a objednal další džbánek loňského mělnického.
František sice pokládal za nutné občas připomenout služce a chůvě jejich povinnosti rákoskou, a když někdy kuchařka připálila nebo přesolila oběd, na její zadnici si pak s chutí zadováděla vařečka. Zuzanu ale pořád miloval, a i když ho její chladné chování k němu velice rmoutilo, neuhodil by jí ani květinou.
Z práce ho vyrušilo zaklepání na dveře. Zvolal „Dále!“ a vešla služka. Mírným poklesnutím v kolenou naznačila uctivý pozdrav a řekla, že by si s ním přála promluvit matka milostpaní. To bylo velmi neobvyklé, zřejmě se muselo stát něco velmi vážného. Jeho dojem potvrdila skutečnost, že tchýně měla od pláče zarudlé oči. Zuzaně se prý cestou na trh udělalo mdlo, a tak ji přivezli kočárem k nim. Asi by měla přespat dneska u nich a tak si přišla pro její noční košili. A opatrně se zeptala zetě, jestli snad náhodou není Zuzanka zase… František ji ujistil, že pokud ví, tak ne, a když služka košili přinesla, všeho nechal a spěchal s tchýní za manželkou.
Zuzaniny rodiče bydleli v malém domku na konci města. Žili prostě a byli rádi, že se jejich dcery dobře vdaly. Zuzana byla jejich nejmladší, a tak si manžela sama vybrat nemohla. Peníze na věno stačily jen pro její dvě starší sestry, a i když byla velice krásná, nezbylo jí, než vdát se za prvního, kdo si pro ni přijde. Na přepychový život si velmi rychle zvykla; žádné šaty dlouho nenosila a obsah její šperkovnice by jí záviděla mnohá šlechtična. Teď ale seděla jako hromádka neštěstí na židli a na čele měla studený obklad. Když spatřila manžela, vstala, a nechala se od něj obejmout. František ji politoval, řekl, ať si odpočine, a když jí zítra bude lépe, odveze si ji domů.
Večer, tak jako obvykle, zašel František do krčmy na džbánek vína. Dnes tam bylo neobvykle živo. Královský rychtář nařídil komisi cudnosti, aby provedla razii v jednom hostinci pochybné pověsti. Šest žen, které tam přistihli při mimomanželském obcování, bylo odvedeno do šatlavy, a zítra dopoledne je na nádvoří radnice čeká veřejný výprask. Místní doktor řekl, že musí být této exekuci přítomen, a všechny známé na ni zval; bude se prý na co dívat. Ženským budou nejprve ostříhány vlasy, a pak je žalářnice položí na lavici, zdvihne jim sukně, a našlehá na zadek metlou. Pak budou ještě týden zavřené v šatlavě. František se rozhodl, že si tu podívanou nemůže nechat ujít, a tak se ráno s ostatními vypravil na radnici.
Když kostelní zvon ohlásil desátou hodinu, žalářnice přivedla na nádvoří šest žen. Všechny byly hezké a některé i hodně mladé a ruce měly svázané za zády. Jedna po druhé usedaly na židli, a bez protestů si nechaly ostříhat vlasy. František mezi nimi poznal ženu mistra košíkáře, Markétu. Ten na ní bude jistě netrpělivě čekat s čerstvě uříznutým vrbovým prutem v ruce, a přivítání, kterého se jí od něj po návratu domů dostane, bude moc a moc bolet. Pak následoval zlatý hřeb dnešního představení. Ženy postupně ulehaly na lavici, žalářnice jim zvedla sukně a březovou metlou každé vysázela na holý zadek pětadvacet. Všechny při tom zoufale naříkaly, ale svůj trest přijaly poslušně. Věděly, že žalářnice bude mít dost času, aby si to s nimi pak v šatlavě vyřídila, kdyby se při výprasku vzpouzely.
„Mohlo by jich být sedm, jenže jedna z nich byla v pokoji sama a oblečená; říkala, že se jí cestou na trh udělal mdlo, a tak ji museli pustit. Opravdu nevypadala moc zdravě, a tak ji nechali odvézt kočárem k jejím rodičům. Asi to byla nějaká služka, prý byla oblečená ve velice jednoduchých šatech, jaké by si žádná měštka na sebe nikdy nevzala.“
|
Registrace nového uživatele 
