| nápovědaPoprvé jsem přijela v osmdesátém druhém. Skupinka mladých bezstarostných brazilských advokátů z dobrých rodin si vyrazila na kongres do Říma, na výlet do Evropy. Byla jsem mezi nimi a chtěla konečně vidět všechno to, o čem mi doma celé ty roky vyprávěli. O čem básnili a líčili v tak živých bravách, že jsem přesně věděla, kde je v Římě který kostel, a Paříž jsem znala z pohlednic, které maminka s tetami schovávaly ve velké otřískané plechové krabici s čínskými motivy. A v Londýně, kde tety a máma studovaly, jsem znala snad i názvy ulic. Nejdřív jsme zamířili do Říma na právnický kongres. V kavárně o přestávce jsme se bavili o tom, kdo umí jaké jazyky a já řekla, že umím česky a srbsky. "Ale Praha, to je přece kousek, mohli bychom se podívat do Prahy, co říkáte?" "Dejte pokoj, ještě mě tam zavřou," vyhrkla jsem. |
Registrace nového uživatele 
