Who's Next
Při opakovaném poslechu tohoto výjimečného alba jsem hodně přemýšlel o způsobu, jakým The Who tvořili. Drtivou většinu písní už na Tommy totiž složil Pete Townshend, a nejinak je tomu i na Who's Next, což původně mělo být jeho sólové album (pokračování Tommy) s názvem Lifehouse. Nechci se pouštět na tenký led, protože nejsem žádný odborník, a nechci trávit hodiny hledáním informací, ale přijde mi to zvláštní, protože mě napadá jediná kapela té doby, kde autorem hudby i textů byl výhradně jeden člověk – Jethro Tull - ale Ian Anderson si svoje texty sám zpíval. Pak vím, že ještě u Pink Floyd (ale až na pozdějších albech) skládal skoro všechno Waters, ale buď to ty kapely měly tak, že jako autoři byli uváděni všichni, třeba Black Sabbath nebo Genesis, a to se mi vždycky líbilo nejvíc, představoval jsem si (možná naivně), jak tyhle slavné kapely tráví spoustu času ve zkušebně a společně tvoří. No a další model byly všechny ty slavné dvojice, jako Lennon – McCartney, Jagger – Richards, Page – Plant nebo trojice Lee – Lifeson - Peart. The Who se mi tedy v tomhle směru zdají takoví zvláštní, a já už bych se měl nějak vymotat z tohoto prvního odstavce, hehe.
Pete Townshend se stal tedy doslova duší kapely a jediným (téměř výhradním) skladatelem. Nevím, jestli (a jakou měrou) se na aranžích podíleli ostatní členové kapely, a budu moc vděčný, pokud to někdo víte, a sdělíte. Už na Tommy navíc Townshend krásně (a velice často) zpíval a kromě kytar hrál na spoustu dalších nástrojů.
Po prvních třech albech se opravdu musel stát nějaký zázrak, protože na Tommy hraje úplně jiná kapela, a úplně jinou muziku. Při poslechu Who's Next se může zdát, že tentokrát se až tak obrovský rozdíl a posun nekoná, a opravdu asi ne, alespoň ne tak markantní. Hodně jsem při poslechu přemýšlel nad tím, co psal Honza o tom, že Tommy zní jako vypulírovaná deska ze sedmdesátých let, a snažil jsem se přijít na to, jakým způsobem se podařilo dosáhnout té nádhery, která je na Who's Next. Album zní velice moderně, nadčasově, zvuk je úplně lahůdkový, až jedinečný, jak nemám rád škatulky, tak tohle je podle mého čistokrevný hardrock (mnohokrát mě napadla podobnost se čtyřkou Led Zeppelin), což je proti Tommy pro mě jeden z největších posunů. Je to mistrovské dílo, doslova vymazlené, úplně ve všem, a (téměř) dokonalé.
První vrchol je hned úvodní Baba O'Riley. Ten motiv (nejsem odborník, ale napadá mě výraz trylkující), který skoro celou skladbu hraje nějaký syntetizátor, je fantastický, stejně jako nástup kapely, zpěv, i ta závěrečná, rozverná a rozjuchaná minuta s houslemi.
Jak už jsem zmínil skvělý zvuk, tak třeba v Bargain je úplně fantasticky sejmutá a nahraná tamburina, to je úplné pohlazení pro uši. Pěkný je ten motiv na syntetizátor, basa nebo rytmická kytara v pozadí, která tady hraje spíš jako bicí nástroj.
Love Ain't For Keeping je nádherná, i když jen dvouminutová písnička, hodně mi připomíná Led Zeppelin, bicí jsou opravdu Bonhamovské. Poté, co jsem tohle napsal, jsem zjistil, že Keith Moon nahrál skladbu na bicí soupravu značky Ludwig, přesto, že jinak hrál většinou na Premier, a tak mi tahle informace udělala nesmírnou radost – jako že nejsem ještě tak úplně blbej a hluchej. Tohle se sakra povedlo, je to opravdu super skladba, druhý vrchol alba.
My Wife napsal John Entwistle, a je to fantazie !! Bakytara, zpěv, piano, lesní roh plus nějaké další žestě, to všechno Entwistle zvládl, a všechno naprosto skvěle. Fakt super, a je to tak trochu Beatlesovká písnička.
Zajímavé je střídání dvou (podle mě rovnocenných) zpěváků, nejvýraznější asi v The Song Is Over, kde klidně mohlo zůstat jen u toho krásného zpěvu a krásného piana Nicky Hopkinse. Skvělé syntezátory, skvělé akustické kytary (ten jejich zvuk je fakt k posrání nádhernej), lyrický a zasněný Pete Townshend vers. výbušný a tvrdý Roger Daltrey. Tohle je třetí vrchol alba, a já jsem dojatý až k slzám.
První strana nemá chybu.
Druhé straně už k dokonalosti přece jenom něco chybí.
Getting In Tune – krásný úvod skladby, piano, basa, zpěv a doslova vymazlené a strhující vokály, všichni tři zpívají úžasně.
Podle mého je škoda zařazení Going Mobile, která je bohužel opravdu slabá, ale vzhledem k celému nádhernému albu se zdráhám použít slovo špatná, nebo dokonce sračka.
V Behind Blue Eyes je opět krásný začátek, zpěv, akustické kytary, basa, vokály, prostě všechno, vím, že se opakuju, ale tak to prostě je.
A jsme na konci, u čtvrtého vrcholu alba, skladby Won't Get Fooled Again. Zazní tady podobné hudební motivy, jako v úvodní Baba O'Riley, a podobnost je i v instrumentaci. Pete Townshend se tady opravdu vyřádil, a hlavně vyznamenal. Použil elektronický Lowrey organ a syntetizátory VCS 3 a ARP 2500, moc tomu nerozumím, některé ty syntetizátory byly analogové, některé elektronické, takže s tím musel nějak experimentovat a různě to propojovat. V refrénech je úžasná baskytara, chvilku mi trvalo, než jsem přišel na to, co mi připomíná – jestli to chcete vědět, případně vyslovit souhlas či nesouhlas, poslechněte si skladbu Make Glad z (bohužel) posledního studiového alba (nahraného na koncertě) Before the Frost...Until the Freeze od The Black Crowes. Sven Pipien tam hraje skoro stejně, začíná to v čase 3:28. Zajímavé mi v téhle skladbě přijdou takové dvě maličkosti - na začátku, když se přidá k tomu hlavnímu motivu kapela, tak po pěti taktech najednou hrají samotné bicí, šestý, sedmý a osmý takt, zajímalo by mě, jestli je to záměr nebo nějaká chyba. A pak je docela velké překvapení, když se kapela přidá na úplném konci – člověk je naladěn a v očekávání, že zazní minimálně ještě jedna celá sloka a refrén – a ono prdlajs, hehe, čtyři takty a konec. Jo, a super jsou ty dva výkřiky, první, ještě takový nesmělý v čase 4:30, a druhý, naprosto famózní v čase 7:45.
Takže, co napsat závěrem ? Musím určitě všechny pochválit, a přede všemi smeknout. Zajímalo by mě, jestli v té době (v té nejlepší době pro rockovou muziku), tedy v sedmdesátých letech tušili všichni ti mladí kluci ze všech těch úžasných kapel (nebudu je jmenovat, vy víte, které myslím), jaká geniální díla tvoří. Asi spíš ne. Při posleších Who's Next jsem byl doslova v úžasu. Opravdu téměř všechno na tomhle albu je dokonalé. Roger Daltrey zpívá ve vrcholné formě, John Entwistle tady doslova exceluje, myslím, že v té době neměl konkurenci. O Pete Townshendovi jsem básnil už při hodnocení Tommy, a o pár odstavců nahoře i tady. Až jsem se vlastně po snad čtrnáctém poslechu alba přistihl při tom, že se stydím, jak málo jsem o jeho genialitě věděl.
Teď možná některé z vás překvapím, některé třeba i potěším, protože musím pochválit i Keitha Moona. Na Who's Next mě jeho hra rušila opravdu jen minimálně, musím říct, že takhle přesně a disciplinovaně ještě na žádném albu nehrál. Dokonce i dynamiku jeho hra má. Nevím, čím to je, možná byl při nahrávání střízlivý nebo jen málo zhulený, možná mu někdo promluvil do duše, možná byl zkrátka na vrcholu svých instrumentálních možností a sil. Fakt je, že se drží poměrně zkrátka, takže pro mě jeho hra byla velkým a příjemným překvapením.
Nemůžu ještě nezmínit jméno Glyn Johns. Jak se o George Martinovi říkalo, že byl pátý člen The Beatles, tak tenhle člověk byl pro The Who v případě alba Who's Next neméně důležitý. Nejen, že je pod nahrávkou podepsán jako zvukový inženýr, ale album také míchal. A brilantní nejsou jen aranže, ale právě i mix a zvuk.
Když napíšu, že je pro mě Who's Next (stejně jako Tommy) mistrovské, novátorské a zásadní album, měl bych asi dát plný počet bodů. Bez Going Mobile by mělo čtyřicet minut a plný počet by dostalo. Takhle nedostane nic, protože když tak o tom přemýšlím, to hvězdičkování je fakt asi píčovina, hehe – The Who poslouchám a tudíž i hodnotím jiným způsobem, než Rush, tady vím, že mě čeká Quadrophenia, kterou znám nejlépe a nejdéle, a je pro mě absolutním vrcholem všeho, co kdy kapela natočila. Chtělo by se mi dát pět hvězdiček Tommy i Who's Next, ale právě kvůli dalšímu albu jsem si tu půlku šetřil. Nakonec ale kdo ví, jak na mě Quadrophenia zapůsobí teď, jestli mě zasáhne tak, jako v minulosti, anebo jestli se dočkám nějakého překvapení. |
Registrace nového uživatele 
