King Crimson - The Power To BelieveJedno z nejlepších alb King Crimson !!!!
Jak jsem doslova trpěl, když v osmdesátých letech kapela vydala po sedmileté pauze tři alba, Discipline, Beat a Three Of A Perfect Pair, a trpím víceméně při jejich poslechu dodnes, tak další jejich nahrávky mají, pro mě, samozřejmě, vzestupnou tendenci. A svým třináctým, zatím tedy bohužel posledním albem, se kapela dostala na ještě vyšší úroveň, než na The ConstruKction Of Light, ačkoliv to vzhledem k mému hodnocení je, čistě matematicky, nemožné, hehe.
Na několika místech slyším odkazy na In the Wake Of Poseidon, a jsem zvědav, jestli je slyší i někdo další nebo budu terčem posměchu, což by mi bylo, upřímně řečeno, naprosto u prdele. Hned třeba v úvodní The Power to Believe I: A Cappella, která mi připomíná Peace – A Beginning, a co víc – a teď určitě mnohé překvapím, nicméně, chci být upřímný (a nelžeme si do kapsy), a chci Vám, milí hoši, nalít čistého Véna - Adrian Belew zpívá nádherně, trvalo mi (i mu) to, pravda, dost dlouho, než mě dostal.
A než se pustím do závěrečného, nadšeného a superlativy prošpikovaného odstavce, tak jen krátce k jednotlivým skladbám.
Level Five – tvrdá instumentálka, trochu připomíná Red (taky na sedm), elektronické bicí (asi), strojové, ty breaky jsou až nelidské, stejně jako ta šílenost (Warr Guitar), na kterou hraje Trey Gunn, je to neuvěřitelný maso a nářez, masakr, ty dvě kytary třeba, zkrátka tahle skladba je opravdu jen těžko, těžko uvěřitelná, a kdo se neposere z téhle studiové verze, tak prosím jedno video:
https://www.youtube.com/watch?v=0KKka6sSCs0
A kdo se neposere ani z toho, tak je Mimoň, bez debat a bezesporu.
Eyes Wide Open – krásné zklidnění po tom předchozím masakru.
EleKtriK – je v podobném duchu, jako Level Five, cíleně jsem to nepočítal, je to místy na šest, místy na osm (to je ta nejlepší pasáž), a nejvíc ale na sedm.
Facts of Life – rytmická šílenost, ani jsem se nesnažil to spočítat, v čase 2:14 – 3:10 normálně zůstává (můj) rozum stát nad tou nádherou.
The Power to Believe II: Power Circle – tahle skladba mohla být poloviční, jen s tím zpěvem, ale vzhledem k tomu, co se dosud dělo, odpouštím, přehlížím, neřeším, nezlobím. Je to takové lehce Gabrielovské, že jo ? Jako konec Don't Give Up.
Dangerous Curves – tady slyším další podobnost s albem In the Wake Of Poseidon, konkrétně se skladbou The Devil's Triangle.
Happy with What You Have to Be Happy With – krásný Beatlesovký refrén.
The Power to Believe III: Deception of the Thrush – buď jakoby lehce spadl řemen, nebo jsem unaven z toho nářezu, který poslední týden opakovaně poslouchám, popř. mě napadá, že i když samozřejmě dám (c)Antony plnou palbu, tak genialita Red je i v délce, kdyby tohle album mělo o deset minut méně …
The Power to Believe IV: Coda – nádhera na závěr, skvělý, úžasný (bez prdele) zpěv.
The Power To Believe je BOMBA album. Je agresivní, je experimentální, je šílené a úchylné, má fantastický, moderní zvuk, je pestré, má skvělé aranže, je to prostě naprostý, šílený, totální úlet, hudba z jiné planety, z jiné galaxie, King Crimson nejen v nejlepší formě, ale mnoho světlených let před všemi ostatními, a já přemýšlím o svých největších miláčcích, většinou ve stejné době na vrcholu se pohybujících kapelách, jako jsou Genesis, Yes, Jethro Tull a mnoho dalších, a myslím, že pouze o King Crimson můžu říct, že jejich poslední album, vydané po téměř pětatřiceti letech existence, je naprosto současné a (super) moderní a zároveň stejně dobré, jako jejich nejlepší nahrávky ze sedmdesátých let.
5/5
|
Registrace nového uživatele 
