Thieves' Kitchen - Genius Loci
Čtvrtý poslech = krása. Zpěv mi přestal úplně vadit, prostě beru, že ke kapele patří, i když o něm samozřejmě můžeme – odborně, hehe – polemizovat.
Už v úvodní skladbě Eilmer je, abych tak řekl, všechno. Krásná basa, pěkná kytara, od kláves, na co si jen vzpomenete, rep., co je libo – Hammondy, syntezátory, místy až zlověstně Kingcrimsonovské, piano, střídání sudých a lichých rytmů, taková vlastně všechna artrocková, chcete -li progrocková klišé, slyšená milionkrát v různých obměnách na milionu různých alb od milionu různých kapel za posledních padesát let, ale tady to nepůsobí vůbec jako nějaké kopírování nebo vykrádání, naopak, je to velice milé a příjemné, až ortodoxní, a přemýšlím, čím to, že hudba nepůsobí vůbec trapně, třeba někdo bude vědět, já ne. V těch prvních devíti minutách je toho tolik, že nestačím žasnout – kromě věcí, které jsem vyjmenoval ještě krásný zvuk, všechny nástroje jsou nádherně čitelné, lahodí to mým uším, DR neznaje, plus samozřejmě to úplně nejdůležitější (kromě naprosto s nadhledem, přehledem, ale řekl bych i s velkým citem, duší a pokorou odvedených profesionálních výkonů všech muzikantů), a to je HUDBA samotná, která je ... krásná, nádherná, úžasná, strhující. Sakra, a to odehrála první skladba.
Ono to ale tak nějak platí – platí a pokračuje – po celé album. O druhé skladbě, Uffington, jsem se zmínil už po prvním poslechu, ta instrumentální pasáž, končící v osmé minutě, je prostě k posrání krásná. Takovou velkou radost mívám při poslechu často, ne ovšem u úplně nových alb. Nechci předbíhat, třeba se ještě něco přihodí, ale při čtvrtém poslechu si myslím, že hraje jedno z nejlepších alb roku 2019.
Co jsem při prvním poslechu nezmínil, ale myslel si, je fakt, že třetí skladba, nejkratší The Poison Garden, se mi zdála nejslabší, a zdá se mi stále. Kdyby na albu nebyla, nic by se nestalo, taková vycpávka, navíc zbytečná.
A následuje dvacetiminutová kompozice The Voice Of The Lar. Kolik takhle dlouhých, plus mínus, opusů v rockové muzice už vzniklo ? A kolik jich bylo trapných a plných vaty ? Většina řekl bych, zejména v posledních dejme tomu dvaceti letech. Tady se to pěkně pomalu rozjíždí v tradičním artrockovém (Genesisovském, hehe ?) šestidobém rytmu. Pěkná basa i bicí, Hammondy přiznávají kila, nad tím minimoog, v cca páté minutě se to opravdu rozjede až jazzrockově s kytarovým sólem, šlape to nádherně, zvuk je (podle mě) úplně boží, takový jakoby staromódní, ale přitom úplně současný a moderní, všechny nástroje jsou nádherně a srozumitelně slyšet, cinká to, šlape to, jede to, no, úplně u toho pochrochtávám blahy, moje (zaplaťpánbůh) muzikantské (protože to je bonus jako kráva) uši a muzikantská duše jásá, protože slyší (hlavně) celý ten úžasný les, ale i jednotlivé stromy. A větvě, hehe. No, momentálně to vypadá, že se z tohohle alba asi brzy poseru.
Už dlouho jsem nepsal takhle v přímém přenosu – teď jsem v deváté minutě, začalo se zpívat v nějakém podivném jazyce – texty nemůžou být v takhle nádherné muzice blbé, myslím. A zpěvu začínám přicházet na chuť, to jsou mi věci. Slyším, že místy hrají hoši na sedm, ale tak naprosto nenuceně a přirozeně, že to je fakt tedy lahůdka. Sólo na syntezátor, basa nádherně brumlá, žádný pocit vaty nebo vycpávky, pořád se tam něco děje, v patnácté minutě piano a stopky, veliká změna, přitvrzení a zhruba dvě minuty doslova smrště, hlavně rytmicky, myslím, že hrají na jedenáct, na dvanáct, na devět, Ty vole, já chci jít na koncert !!! Supper's Ready, model 2019. To mě napadlo. The Voice Of The Lar je naprostá bomba.
No a na závěr osmiminutová Mirie It Is, která vůbec není špatná, zase, jako téměř všude Kingcrimsonovské syntyzátory, flétna, jako hezký, nicméně po dvacetiminutovém nářezu předchozí skladby se jeden neubrání počítání - kdyby na celém albu byly jen tři skladby, Eilmer, Uffington a The Voice Of The Lar, mělo by asi čtyřicet minut a bylo by za plnou palbu. Takhle, po čtvrtém poslechu dávám nadšeně, zatím, hehe 4,5/5.
|
Registrace nového uživatele 
