Gino Vannelli - třetí část, hehe
Black Cars – 1984
Trochu jsem se bál, ale celkově jsem docela mile překvapen. Těm osmdesátkovým ohavnostem, místy odpornostem, se nevyhnul skoro nikdo, ale Gino Vannelli to celkem zvládl, v podstatě jsem měl při poslechu většinou takový pocit, že to mladické nadšení, elán, energii a skvělé nápady, se tady tak nějak vyrovnalo zvukem a produkcí, prostě to zní dobře a nějak vyloženě mi to nevadí, i ta nejhorší skladba, How Much, je sračka jen skoro, hehe. Jo, druhá skladba, The Other Man je výborná, a připomíná mi The Who.
Big Dreamers Never Sleep – 1987
A nevadí mi ani tohle album, poslouchá se to prostě dobře, zní to dobře, hraje jim to dobře, Gino Vannelli pořád drží velice vysokou úroveň, což je, myslím, bez debat, ledaže by to bylo s debatami. Opět – není tady žádný vyložený propadák, skvělá je Time Out, s pěkným saxofonem, a moc se mi líbí Shape Me Like A Man, pro změnu taky se saxofonem, hehe. Jo, a basa, ta je pěkná všude, nějaký Jimmy Haslip, jehož jméno jsem nikdy neslyšel, přesto, že hrál, jak jsem koukal, s mnoha slavnými muzikanty.
Inconsolable Man – 1990
Tak do třetice už to nevyšlo, tady už je to na mě moc. Moc popu, moc elektroniky, moc © Bubla pomalých nudných slaďáren. V Moment To Moment je alespoň pěkná basa, ale třeba If I Should Lose This Love je fakt hrůza. Vypadá to, že se Gino Vannelli snažil jít s dobou, a ono se mu to víceméně dařilo. Z tohohle alba nejsem nadšený, ale upřímně – vyložený průser to taky není, a jsou tu dobré věci, třeba Stingovská The Joker's Wild, i titulní, závěrečná Inconsolable Man – Hammondy jsou krásný dycky.
Yonder Tree – 1995
První skladba, Walter Whitman Where Are You, je velké a milé překvapení – krásná jazzová pomalá skladba se skvělou atmosférou a foukačkou. A ejhle - jazz se lyne i z druhé skladby. I z třetí, takže Gino Vannelli se nejspíš tenkrát rozhodl vydat jazzové album. Nejsem žádný odborník, ale nemám nic proti, po tom evidentním a neustálém posouvání k popu a otravným, pomalým a nudným Bubla, samozřejmě © slaďárnám, mě tohle baví poslouchat. I proto, že je to dobré, myslím tedy. Včera jsem přemýšlel o tom, co psal Honza – že Vannelli je případ muzikanta ze Severní Ameriky, který byl poměrně dost osobitý a ovlivnil jiné kapely, ale v Evropě je prakticky neznámý. A nevím proč mě napadlo srovnání s Gottem, kterého jsem nikdy neposlouchal a prakticky neznal. Nechci se pouštět do nějakých rozborů, nicméně Gino Vannelli je pro mě velice příjemný objev – výborný zpěvák s nezvykle širokým hudebním záběrem – od rocku, soulu, jazz rocku, popu až k čistému jazzu na tomto albu (omlouvám se, ani nevím, jestli takový termín existuje, na mě to jako čistý jazz působí), navíc je to autor, no a taky měl skoro vždycky skvělou kapelu. Moc se mi líbí skladba Jehovah And All That Jazz, která má jazz i v názvu, ale album se tady tak nějak jakoby láme do druhé části, která je víc popová, ale vůbec to nevadí, i když tu poslední skladbu si mohl odpustit, hehe. Tohle album, za mě, tedy fakt moc, moc povedený.
Slow Love – 1998
Mhm … občas to zní jako pokračování Yonder Tree, které se mi opravdu moc líbilo, ale zdaleka to není tak dobré, a jsou tu i nudné slaďárny a prostě celkově je tohle album oproti předchozímu docela zklamání. Pro mě, pochopitelně. Ale tady se poslední skladba naopak podařila. Na rozdíl. Oproti.
Canto – 2003
Tak záběr má Gino Vannelli opravdu obrovský, to mu nelze upřít, ovšem tohle jde mimo mě, klasiku poslouchám minimálně, a asi jí ani moc nerozumím. Určitě zpívá i tady výborně, jenže to prostě není moje parketa. Je to jakési spojení klasické hudby a popu. Ale vyslechl jsem celé, i když to pro mě nebylo úplně jednoduché, hehe.
A Good Thing - 2009
Takže, jak se zdá, slyšel jsem všechna studiová alba, je jich čtrnáct, snad, objevil jsem nějaká další, ale to jsou buď výběry nebo živáky. Tímhle posledním studiovým albem (už deset let starým, snad jsem hledal dobře) si to u mě Gino Vannelli zase vyžehlil. Není to žádná bomba, ale zase se to pěkně poslouchá, je tam od všeho něco, trochu soulu, trochu jazzu, trochu blues, trochu rocku, trochu country (pěkná Gypsy Days), a minimum pomalých a nudných slaďáren (Evermore je na rozhraní slabé skladby a sračky, ale je jediná), nejlepší skladby jsou Night Drive,The Dutchbeat a The Measure Of A Man.
Byl to maratón, ale většinou příjemný a jsem za něj rád, zase se mi trochu rozšířily obzory. Tenhle chlapík, kterého jsem před pár dny vůbec neznal, je mi hodně sympatický. |
Registrace nového uživatele 
