The Who - Quadrophenia
Třetí klasické album v řadě a zase něco jiného než posledně. Po torzu Lifehouse je to další koncepční dvojalbum s dalším posunem ve zvuku. Dlouho jsem z něj neznal vůbec nic, pak jsem mu propadl, pak mě omrzelo, teď jsem se k němu po delší době vrátil. Film jsem nikdy neviděl a ani teď jsem se na něj nepodíval. Příběh moc neřeším, ale tak nějak jsem z textů pochopil, že to je o dospívání a hledání sebe sama.
Jak už jsem psal, album je rozmáchlejší, vymazlenější a teatrálnější než ta předchozí. To naznačí už úvod I Am The Sea. Aranže jsou zase trochu jiné, víc synťáků, dechů a violoncella. Ale ve srovnání s Tommym, což jsou poměrně holé písničky s neopakovatelnou atmosférou, a s rockovým nářezem Who's Next se na Quadrophenii místy začíná ztrácet ta klasická whoovská kytara. Souvisí to i s tím, že Townshend tady hraje jemněji než dřív a hraje víc sól. No prostě se taky nějak rozvíjel. Ve výsledku je to všechno zvukově zabalené do takového hladkého ochranného obalu. Na druhou stranu skoro všechny nástroje kromě bicích nahráli Townshend s Entwistlem, což mi připadá neuvěřitelné. Aranžérsky si s tím vyhráli teda dost. Z toho hladkého obalu nakonec trčí hlavně ostré rohy Entwistlovy basy. Ten je pro mě mužem zápasu. Takhle dominantní (hehe) hudební výkon baskytaristy předvede málokdo. Napadá mě teď hlavně Chris Squire a u nás v trochu jiném hudebním kontextu Padrůněk a Kulhánek. Ale samozřejmě ne každý baskytarista musí vynikat zrovna tímhle stylem hraní a taky se to nedá takhle hrát na celém albu.
The Real Me je fantastická písnička. Na prvním místě Entwistlův koncert, potom perfektní kytara, výborné dechy a jako vždy neklidný Moon. Titulní Quadrophenia je vlastně taková předehra, čemuž ale neodpovídá její zařazení až po prvních pěti minutách alba. Polovina první strany tím pádem působí jako takový dlouhý a natahovaný úvod k albu. Navíc místo souhry členů kapely na jejich hlavních nástrojích tady slyšíme spíš všechno ostatní. Fakt, že nahráli prakticky ve dvou takhle orchestrálně znějící věc, to ale v mých očích ospravedlňuje. Hezké jsou občasné záblesky Townshendových kytar. Cut My Hair je pěkná písnička, která mi stylem těch kytarových vyhrávek připomíná Hladíka a v poslední části zpěvem Gabriela na Lamb, které ale tehdy ještě neexistovalo. Tohle mě napadlo až při poslechu alba poté, co jsem si přečetl Pepovu recenzi na základě Percyho komentáře, že Pepa o tom albu nic nenapsal, a zjistil jsem, že napsal, hehe. Když tak o tom přemýšlím, myslím, že Quadrophenia mohla klidně být dost velkou inspirací pro Lamb a asi hlavně pro Gabriela a Bankse (ty syntezátory místy zní dost podobně Banksovi koncem 70. let). The Punk and the Godfather má skvělý úvod a zase hezky střídá klidnější místa s vypjatějšími.
I'm One je výborná Townshendova věc. V The Dirty Jobs mě nejvíc baví Daltrey a Moon. Helpless Dancer mám hodně rád, tady si to Daltrey užívá, ale mohlo to klidně mít minutu a nic by se nestalo. Is It In My Head? je dobrá pomalejší skladba. I've Had Enough je moje nejoblíbenější věc z druhé strany, Připomíná mi atmosférou Tommyho. Akorát mi tam moc nepasují ty vsuvky Love Reign O'er Me tam moc nepasují.
I začátek třetí strany, 5:15, je super. Moc pěkné dechy, basa, kytara, všechno. Sea and Sand pokračuje ve velkém stylu, nádherné melodie zpěvu, líbí se mi, jak se střídají Daltrey s Townshendem. Výborná a na poměry téhle desky i uvolněná je ta poslední část "I'm the face if you want it". Třetí výborná věc v řadě je Drowned s chytlavým klavírním motivem a burácející kytarou a basou. Bell Boy je taky fajn s Moonovým šansonem uprostřed, hehe.
Doctor Jimmy je nejdelší a zároveň jedna z nejlepších skladeb. Townshenda omrzelo hrát rytmus na kytaru nebo synťák, tak to hraje na cello, hehe. Opět super aranže dechů, takové nezaměnitelně britské, super Moon i Daltrey ("oh, fucking will he"). Taky tady asi nejlépe propojili hlavní motiv s těmi klidnějšími vsuvkami ("Is it me, for a moment"). Až v samotném závěru je to zase trochu natahované. Je to jako kdyby potřebovali vyplnit čas, když se přestavuje scéna na divadle nebo něco takového, hehe. Jenže takhle na desce to působí trochu samoúčelně. Totéž The Rock. Je to sice pěkné, ale dost dlouhé. Nevím čím to je, ale Underture mi i přes tu délku připadá mnohem zábavnější a stravitelnější. Asi mi prostě nesedí umístění těch instrumentálek v kontextu alba. Závěrečná Love Reign O'er Me je spolu s The Real Me moje nejoblíbenější věc na albu. Potřetí za sebou nádherné zakončení desky. V těch vypjatějších pasážích je Daltrey fantastický, ale v začátcích slok si vždycky říkám, jestli by to Townshend nezazpíval procítěněji.
Je to pořád výborné dvojalbum, ale kdyby se jako posledně vykašlali na příběh, dalo se to asi zkrátit na jednu desku a pak si myslím, že by to byla naprostá bomba. Na Tommym nikde nemám pocit, že se to táhne a že tam je vata. Tady ano. Není to ale tak, že bych si myslel, že některé písničky jsou vyložené slabé, spíše mi vadí různé úvody, předěly, vsuvky atd. To je tady myslím trochu přehnané a některé motivy se opakují až příliš často, hlavně v první polovině alba. Druhá půlka mi připadá vyrovnanější a celkově silnější, což je zajímavé, protože většinou to bývá u dvojalb spíš naopak, nebo jsou slabé kusy někde uprostřed. Ale zkrátka přístup na Tommym mi připadal lepší - když mám motiv na minutu a půl, tak ho tak nahraju a jdu na další. Není třeba všechno natahovat na pět minut.
u tohohle alba po první půlce mám pocit, že to je tak na čtyři hvězdičky, potom místy, že na pět, takže na konci něco mezi. I přes určitou nevyrovnanost je tam spousta krásných momentů a navíc mě fascinuje, že si to nahráli skoro celé sami. Na druhou stranu myslím, že Townshendovi muselo být po tomhle albu jasné, že tudy už cesta dál nevede a že další album bude opět spíš písničkové. Jinak totiž The Who mohli skončit jako některé art-rockové kapely se stále extravagantnějšími, rádoby dramatickými, ale spíš čím dál nudnějšími koncepčními alby.
Jo a ještě jsem chtěl říct, že obal podle mě nic moc.
4,5/5 |
Registrace nového uživatele 
