Rush - Roll The BonesŘíká se, že Roll The Bones je nejkomerčnější album Rush. Jenže já nikdy nepochopil, proč to někdo říká. Snad že se ho prodalo nejvíc ze všech jejich alb? No, nevím jakých alb kolik prodali, ale tím to asi nebude. Nebo že by se ještě výrazněji přiklonili k popu? Stylem je tohle album podobné předchozímu Prestu a žádnou zásadnější změnu ve skladatelském a aranžérském přístupu neslyším. Možná tedy kvůli té kontroverzní, "rapové" pasáží v titulním songu? To se mi taky nějak nezdá. Tak si to pojďme trochu rozebrat...
Album s úctyhodným pořadovým číslem 14 začíná, jak už je u Rush zvykem, hezky energicky skladbou Dreamline, což je klasická skladba v duchu předchozího alba, kdy se Rush posunuli zpátky ke kytarovějšímu soundu. Nevím, co bych o této skladbě napsal... Je prostě skvělá!
No, a po ní přijde moje zamilovaná věc. A tou je Bravado, což je pravděpodobně můj nejoblíbenější devadesátkový song od Rush. Moc se mi tu líbí synťákový barevný podklad a celková zasněná nálada skladby. To všechno podtrhuje skvělý text od pana Pearta s takovými krásnými frázemi jako např. "...and if love remains, though everything is lost, we will pay the price, but we will not count the cost". Krása. Pokud někdo plácá rozumy o sterilně chladných Rush, tak už větší Mimoň ani být nemůže.
Titulní Roll The Bones je další z řady skvělých songů. Skladba začíná skočnými, téměř funky slokami a přejde do plynulého refrénu, který tvoří se slokami hezký kontrast. Špičkoví muzikanti bez skladatelského talentu? Jedno velký tůdle s prodlouženým nosem. Prostřední rapová pasáž, která jistě způsobila srdeční kolaps spoustě progrockerů, mi vůbec nevadí a zajímavé na tom je i to, že se jedná o silně zefektovaného Geddyho Lee, který o tom řekl: "We couldn't make up our minds really if we wanted to be influenced by rap or satirize it, so I think that song kind of falls between the cracks and in the end I think it came out to be neither, it came out to be something that is very much us."
Face Up je takový trochu průměrný Rush song, ale říkám to pořád dokola a stojím si za tím, že i průměrný song v kontextu tvorby Rush je stále výbornou rockovou písní, hehe.
Následující Where's My Thing? je fantastická instrumentálka a jedna z mých nejoblíbenějších skladeb z celého alba. Začíná to skvělým kytarovým riffem, do kterého začne promlouvat baskytara a po chvilce se to všechno rozjede v chytlavém drajvu s melodickým nápěvem od Alexe Lifesona. V půlce skladby je skvělá posrávací pasáž s vyhrávkami, kvůli kterým máme Rush tak moc rádi. Tedy MY, kdož rozumí muzice, hehe.
Skladbou The Big Wheel se album překlopí do své druhé poloviny a udělá to v mazáckém stylu. Líbí se mi tu hlavně krásně úderné, skoro až bluesové sloky.
Heresy je pomalá skladba, které jsem přicházel na chuť trochu déle. Po letech ale dokážu ocenit její melancholickou náladu a text. Obvykle pouštím texty jedním uchem sem a druhým ven, ale v případě Rush vždy rád dělám výjimku. "All those precious wasted years, who will pay?"
No, a pak přijde pecka Ghost Of A Chance. Tuhle věc úplně žeru a vedle Bravada je to jedna z mých nejzamilovanějších skladeb z celé této dekády Rush. A proč? No, hlavně kvůli tomu zpomalení v refrénu a opět parádnímu textu. Sice je to o lásce, ale vůbec to není stupidní jak to umí spousta jiných interpretů. A zatímco píšu tuto recenzi, pustil jsem si celou skladbu asi pětkrát po sobě. Když Geddy na konci opakuje "And make it last" a Alex kouzlí melodie na svojí přenádherně zpěvné kytaře, pokouší se o mě mrákoty. Nádhera.
Předposlední Neurotica zase trochu šlápne do pedálů. Po pomalejším intru do toho kluci pořádně praští a rozjedou ten svůj dokonale promazaný stroj, co všechno semele na padrť. V téhle skladbě je právě bombová dynamika - to abych nezapomněl, kdože to byli velmistry v této oblasti.
Závěrečná You Bet Your Life je nicméně trochu slabší skladbou pro zakončení celého alba. Sloky jsou v pořádku, ty se mi líbí. Nikdy mi ale moc nesedl refrén. Opět takový průměr, ale viz Face Up. Platí to stejné.
Rush mají pár alb, která jsou tématicky a svým celkovým stylem a vyzněním v páru. Třeba Permanent Waves x Moving Pictures. Nebo Power Windows x Hold Your Fire. No, a pak je Presto a zde hodnocené Roll The Bones. Pokud jsem Prestu vyčítal nevyrovnanost, kdy se střídaly bombové songy s nudnými a na poměry Rush špatnými songy, tak tady Rush úspěšně složili reparát. Váhat tentokráte nebudu ani chvilku. 5/5. |