Rush – A Farewell To KingsPřiznám se, že mi tohle album dalo trochu zabrat, po prvních několika posleších jsem si říkal, že to bude poprvé, kdy nedám plný počet hvězdiček, a že proti 2112 je to velký propad. A opravdu až opakovanými poslechy se vyloupl další klenot, možná nejlepší album Rush, myšleno z prvních pěti, pořád se mi totiž (kupodivu) velice dobře daří nemyslet na jejich další tvorbu. A tenhle společný poslech (i když s malou účastí a opakovanými problémy s Lopuchem) je opravdu úžasný, a úplně jiný, vždyť jsem Rush poslouchal kompletně před necelým rokem – ale tohle, tohle je něco naprosto jiného, jsem v tom úplně ponořen, čtu si informace, pouštím různá videa a živé nahrávky, které jsem neznal, vždy k jednomu poslechu si čtu i texty, a i když jsem měl Rush vždycky rád, tak teď je doslova miluju, a obávám se, že na nich začínám být závislý, hehe.
Poslouchám A Farewell To Kings už týden, téměř denně, někdy třikrát, někdy i pětkrát, odhaduju, že celkový počet poslechů bude dost přes dvacet. Jestliže jsem o 2112 psal v superlativech, o tom, že nemůžu najít správná slova, která by vyjádřila moje pocity, že instrumentální zlepšení všech tří muzikantů je nevídané, a že se tímhle albem zařadili mezi legendy, tak A Farewell To Kings je zase dál. Ve všem, ač bych to před týdnem určitě neřekl.
Myslel jsem si, že budu psát konkrétně o každé skladbě, třeba o tom, že začátek A Farewell To Kings připomíná Horizons, o tom, jak se zhruba po půl minutě přidá nějaká zvonkohra a syntezátor (asi Minimoog), po další půl minutě celá kapela, a že je to tedy nářez jako prase, takový nečekaný, až brutální. O tom, že v podstatě je to taková normální, obyčejná písnička – úvod s akustickou kytarou, sloka, refrén, sloka, sólo, mezihra, refrén, opakovaný dvakrát, a konec zase s akustickou kytarou. Ale že to obyčejná písnička není, že to je taková nádhera, až se jednomu tají dech. O tom, že sólo mezi cca třetí a čtvrtou minutou je taky brutální, a je slyšet, že se všichni tři zase instrumentálně zlepšili, posunuli.
Myslel jsem, že třeba napíšu o Xanadu něco v tom smyslu, že jestliže při poslechu A Farewell To Kings mě několikrát napadlo, že je to možná nejlepší skladba, jakou (zatím) Rush natočili, tak popsat Xanadu bude evidentně ještě mnohem těžší a složitější práce, protože ta skladba je zkrátka geniální. Myslel jsem, že budu psát o nádherném úvodu se syntezátory a kytarou, trochu jako z Going For The One, který zabírá celých pět minut, o třetí minutě, o tom motivu, kde je tak skvělá basa, kytarová kila v pozadí, breaky na bicí, o šesté minutě, kde syntezátor hraje se zvonkohrou unisono, o fantastickém breaku v čase 7:30, o čase 7:51, kdy vyštěkne kytara, o kytarovém sóle na konci …
Pak jsem opakovaně poslouchal na sluchátka Cygnus X-1, a zase chtěl psát - o pětiminutové předehře, o tom, jak se mění rytmy, myslím, že hrají na šest, na sedm a na osm a střídají to.
Ale uvědomil jsem si, že vlastně jen upozorňuju a popisuju věci, které prostě každý slyší, a já bych se raději vyjádřil k albu, jako k celku, protože na mě jako celek působí, velice kompaktně, ale taky jsem si uvědomil, že to bude velice těžké. Ale zkusím to.
A Farewell To Kings je naprosto dokonalé dílo. Nemá chybu. Jsem z něj úplně paf, nemůžu se ho pořád nabažit, a s každým dalším poslechem je ještě lepší a lepší. A já přemýšlím, co mě na něm tak fascinuje. No, všechno. Řazení skladeb – tři (podle mého) stěžejní věci, úvodní A Farewell To Kings, následující Xanadu, a závěrečná Cygnus X-1, mezitím tři krátké skladby, úderná, rocková Cinderella Man, milá, křehká Madrigal, a doslova hitovka Closer To The Heart, to je velice chytré.
O instrumentálním zlepšení jsem už psal, a zajímalo by mě, jestli máte někdo informace o tom, jestli hoši navštěvovali nějaké školy, soukromé hodiny, nebo se prostě jen vyhráli na koncertech.
Ovšem největší posun je v muzice, což ale zaprvé nedokážu popsat, protože tomu (zadruhé) nerozumím. Řekl bych prostě, že tady Rush začali s něčím úplně novým, jiným, poprvé je album opravdu hodně syntezátorové, Geddy Lee i Alex Lifeson začali používat basové pedály, Neil Peart si svojí bicí soupravu obklopil spoustou různých zvonkoher, tympánů, gongů, temple blocků, kravských zvonců, trianglů atd., takže zvuk kapely dostal grády, a fantastické bylo, že i naživo to zvládli jen ve třech. Čeho jsem si všiml, jsou liché rytmy, poprvé použité opravdu hojně, třeba v první skladbě se hraje na sedm, na sedm je i ten dlouhý úvod v Xanadu, a liché rytmy jsou i v Cygnus X-1. A tak mě napadlo, jestli právě liché rytmy nejsou jedním z poznávacích znamení progrocku, hehe ?
Je opravdu neuvěřitelné, jak se kapela vypracovala, a kam se dostala za pouhé tři roky. Nechápu to, nemám slov, a jsem velice šťastný, jaký zázrak mě s Rush potkal, po skoro čtyřiceti letech, co je znám ...
Jo, pokud neznáte (já neznal), poslechněte se Rush Live At Hammersmith Odeon, je to koncert z roku 1978.
5/5
|
Registrace nového uživatele 
