Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Hosting     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  
Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Domovská stránka klubu Divadlo
DEVÁTÝ ŽIVOT VILMY CIBULKOVÉ

Co kdybychom spolu jenom mlčeli? Nadhodila na druhé straně dlouhého jídelního stolu. Pousmál jsem se a vytáhl diktafon a kazety. Položil je vedle hrníčku se zázvorovým čajem a čekal, až se ta věta rozplyne do ztracena.
Neobjevili bychom nic nového, vzpomněl jsem si bezděky na jednu Saroyanovu povídku: Jak spolu můžou mluvit, když nic neříkají? Žasl v ní chlapec nad počínáním starých Arménů. Dá se mluvit beze slov. Pořád spolu mluvíme beze slov. Vysvětlila mu saroyanovsky moudrá maminka. A což teprve taoistický mistr Čuang: Hledám člověka, který zapomíná slov, abychom si mohli pohovořit.
Cožpak ale herečky umějí mlčet? Vydržet sedět na jednom místě? Odmítám připustit zrádnou myšlenku, že právě Vilma by to uměla s naprostou samozřejmostí. Odnesl bych si domů nahrané zvuky ticha. Praskání podlahy v podkroví, dolévání čaje z konvice, suché pokašlávání. Jenomže konvence nepřipustí výjimku z pravidla. Musíme nahrávat slova.
Říkal jsem si, že bych se mohl vyptávat na vaše mužské vzory, mužskou inspiraci v životě… Začněme vaším tatínkem. Dodávám honem, protože jsem na druhé straně stolu vycítil v jejím smíchu zaváhání. Ale to jsem se zmýlil. A zakrátko pochopil, že vzpomínáním na tatínka se dotýkáme povahového rysu, kterým tak zneklidňují její tajemstvím prostoupené dramatické postavy.
Před patnácti lety jako Dostojevského Nastasja Filipovna v Idiotovi Divadla pod Palmovkou (když zůstanu u svého archivu paměti), Steinbeckovo koketní zvířátko z O myších a lidech, smyslná i tvrdá Strindbergova Slečna Julie na stejné scéně a naposledy Lady Macbeth ve vinohradském divadle. Ženy houževnaté jako tažný kůň, živočišné jako roztoužené kočky na rozpáleném zápraží, jejichž pověstných devět životů vypovídá o nejenom fyzické nezničitelnosti. Ale to jsou právě ty první povrchní dojmy ze silné povahy. Z vyprávění roste přede mnou tatínkův obraz zranitelné osamělé duše, která umí mluvit beze slov a jejíž odraz si Vilma nese vlastním životem.
Dodatečně jsem pochopil, proč diváci Vilmě věřili všechny ty nešťastné rozervance v sukních, kteří se však nikdy nevzdávají. Příčina té herecké pravdivosti mi je pojednou jasná: rozuměla jim tak dobře skrze soucit, s jakým i sama v sobě přijímala stopy tatínkovy povahy. Měním kazetu, mezitím doráží domů dcera Šimonka, koncentrace slábne, slova nabývají na obecnosti, naštěstí z podkroví sestupuje Mirek Etzler, vypínám diktafon. Mirek mě po večeři a láhvi vína, kterou mi abstinující manželé ohleduplně nabídli, odváží na metro. Nasněžilo a namrzlo, klouzáme ulicemi Horních Počernic téměř poslepu, než stěrače vydřou průhled. Netušil jsem, že se sama Vilma začne ještě tuto noc prodírat zpátky do svých minulých životů.
Doufám, že jste se s tím rozhovorem nepřepisoval? Zavolala za pár dní. Ta první kazeta je moc pěkná, ujistil jsem ji.
Ale já už to začala psát…
Nepřekvapilo mě to zcela: v našem posledním rozhovoru přepsala pár odstavců, nemluvě o jiných interview z doby kolem filmu Pupendo. Tohle však bylo něco jiného.
Sedíme před zavřenou pokladnou libeňského divadla a Vilma čte ze svého rukopisu. Emotivně a nesmírně rychle, protože jsem ji upozornil, že jsem si vzal jedinou kazetu. Nestydatě ji při tom pozoruji jako jediný divák její nejpravdivější role. Je v ní drsná a neslitovná jako venkovanka v televizním Brabcově filmu Stavení (podle Jefferse), opovážlivě upřímná a hazardující jako »kočka« Magie v titulní roli Williamsova dramatu, drasticky sebeironická jako herecká alkoholička ve Výstřelech na Broadwayi a sarkasticky přesná jako v Pupendu od stejného režiséra. Jediný průhledný kostým, kterým se ještě zakrývá, je literární stylizace zašpičatělých vět a odstup psaní ve třetí osobě. Když doma kazetu přepisuji, musím si rychlost pásku snížit na minimum. Zkreslený hlas patří najednou muži. Představuji si, že si my s Vilmou mlčíme a posloucháme zpověď jejího tatínka a v dálce zní jako zvuky ticha na půdě odložené housle.

I. Tatíček a maminka
Ptáte se mě na tatínka.
Narodila jsem se jako druhá dcera a čekalo se, že to bude kluk. Tatínek je Vilém, nezbylo než dát neúplnému klukovi jméno Vilma. Tenkrát to bylo tatínkovi jedno, měl víc starostí sám se sebou a se svým novým životním posláním. Skončil pro něj bezstarostný a tolik milovaný život bohémského haura, co vyhrával po všech karlovarských putykách na housle, za pivo a dvacku na čelo. Malá Vilunka ráda říkala, že tatíček umí zahrát na všechno. Nikdy se neučil na piáno, a přesto zahrál rukama nohama, co si děti přály. Trubka, basa, buben… Vzhlížela k němu, protože byl největší a měl oči Petra Čepka. Když vyrostla, chvíli trvalo si přiznat, že je hubenej prcek.
Byly jí necelé tři, když se před ní otevřel polozbořený kamenný statek pod jakubovským kopcem. Barák dostali za tisícovku, podmínkou byla záchrana jednoho z pohraničních stavení. Osada neměla sadaře, tak tedy se z rodičů ze dne na den stali sadaři. Rodina si na půl roku roztáhla v sadech stan, než se do baráku našly piliňáky a do oken se natloukly pytle od ledku, aby nefoukalo. Místo kuchyně sloužily na zdi zavěšené bedny od zeleniny; používaly se jako standardní nábytek pro všechno. Bedny dostali co věno ve starém ostrovském pivovaru, kde se Vilunka narodila.
A zatímco si obě děti věčně hrály venku na válku, poněvadž k tomu měly ty nejpřirozenější podmínky: na kopcích vytrvale stříleli dělostřelci a skrz ves jezdily kolony tanků do nedalekého vojenského prostoru Doupov, i samotné stavení bylo plné tajemných předmětů po Němcích. Bajonety, závaží na porážený dobytek nahrazovalo bomby, hliníkové odřezky z elektriky zas granáty, jámy na vápno dukelské zákopy… Rodiče přitom samou dřinou nevěděli, kam dřív skočit. Tatíček si od dřiny čím dál častěji odskakoval do hospody a občas našel spočinutí v náruči, jež nepatřila mamince. Asi trochu nedůstojné prchání před osobou tak pracovitou, nápaditou, ba krásnou. Oč byla maminka silnější, tím víc tatíčkovi chyběly housle. Ztvrdly mu však dlaně; musel se naučit všechny práce, které držely kamení pohromadě. Když se rozpadla střecha, tatínkovi praskl žaludeční vřed a měsíc byl v kómatu. Maminku jako napotvoru prohnal po zahradě naprdnutý býk, a tak jí ulili nohu do sádry až po rozkrok a na čtyři měsíce. Vilunce bylo pět, když ve dveřích stanul saniťák s tatínkem v náručí a pravil: Kam vám to mám dát? Tatínek vážil 38 kilo, na břiše měl dva pupíky a v puse ani jeden zub. A tak maminka natahala metráky eternitu na střechu sama, o holi a se sádrou až po rozkrok. Vilunka byla šťastná. Tatíček nemohl utíkat, ležel a vymýšlel kraviny, čaroval, a když si spolu hráli, končilo to krví, jak říkávala maminka. Když večer padli všichni čtyři na jednu vojenskou postel, četli si na střídačku pohádky, neznali televizi a byli asi šťastní.
Tatínek prodal býka, se slibem, že už nikdy nic podobného do baráku nesmí, a když za pár měsíců rozchodil jizvy, přitáhl v noci z hospody na řetěze bejka i s krávou. Do roka bylo tele, přibylo pár ovcí, beran Waldemar, milovaná Líza, koza, ze které si děti udělaly koně, a prase Venoušek, co poslouchalo jako pes. Venouška popravili, než se Vilunka vrátila ze školy, Lízu babička omylem probodla vidlema, když ji chtěla vyhnat od prahu, Waldemar si zlomil vaz, když se lekl maminčina razantního krmení, a ovce se uškrtila na pastvě, když tatínek nastoupil na hradlo coby signalista ČSD a maminka do služeb veřejně prospěšných aktivit, jež od těch dob nebraly konce. A zatímco tatínek mezi denní a noční službou na dráze chodil starým lidem skládat uhlí, čistit obecní kanály a nezištně opravovat ploty rozjeté tanky i popraskané baráky při silnici, maminka vzala vážně poslání silné ženy, jež má vyvést spící z temnoty. Založila knihovnu, vykřičela tanky ze vsi za ves, postavila krám a novou hospodu. Tatínek stále ještě tonul ve svých pochybnostech o poslání muže, netuše, že ve své samotě na hradle zakusí samoty dalších třicet let, než ho nakonec odvolají pro jeho panickou hrůzu ze smrti. Do té doby trpělivě nesl poslání toho, kdo poslouchá a plní. Často si musel vyslechnout i to, čemu tak nerady naslouchaly Vilunka s Ivankou. Čím více přibývalo ohledů na veřejně prospěšnou práci, pro dobro souseda, tím více narůstalo bezohlednosti, ohrožující tak křehce stavěný organismus, jakým je rodina. A tatínek jen znovunalézal svou bezmocnost. Když dozněly tóny maminčiny nevybíravé polnice a bouchly dveře, věděla Vilunka, že pokud tatíčka nenajde vzadu na sadě pod smrkem, kam chodíval plakat (a o mnoho let později v těch místech zplodí nejmladší dceru Verunku), pak se vrátí až nad ránem a pod obraz. Kdyby ale nebylo výsostného práva, že pro tatíčka do hospody chodí Vilunka, nikdy by asi neuměla tak dobře kulečník a neporozuměla by tak dobře větě: Počkej ještě chvilku. Čekala. Byla statečná a dobře vychovaná. Když tatínek Vilunku seřezal vařečkou za to, že si sama podepsala úkol, v modřinách na jejím zadku zůstalo podepsáno jeho vlastní zoufalství, neb věděl, že nebylo zbytí, když nikdo z dospělých nebýval příliš doma. Když začaly lítat maminčiny facky, Vilunka viděla i v jejích očích bezmoc a ponížení. Kolik jen pochopení a trpělivosti se rodičům dostávalo od jejich dobře vychovaných dětí! I tehdy, když klečívala na třískách a tatínek si zarytě četl, i tehdy, když děti za trest chodily na střídačku dojídat oběd na půdu, neb jídlo je dar a za vyhozený chléb tě Pán Bůh potrestá! …zněla slova kovaných ateistů… Však Vilunka a její děti ctí onen zákon dodnes a do přírody chodí s taškami, aby po nevěřících sbíraly vše, co jim z ruky a od huby upadne.
Nesčetněkrát si tatínek s maminkou posadili děti před sebe, aby jim oznámili, že se rozvádějí. Vilunka jediná zarputile mlčela. Seděla s očima po tatínkovi, zahloubaná do svých dlaní po tatínkovi, žaludek se jí obracel jak tatínkovi před operací a viděla před sebou obraz, jak jeden bez druhého pomalu pochcípají. Tatínek byl tichá, něžná, nevyřčená pokora. Tatínek, když řekl, že něco nejde spravit, ráno to stálo samospravené; uměl tiše pokládat věci na místo, kde je druhý bude hledat. Slyšela pořád, že je bordelář, kurevník a opilec, a přece viděla, jak bezmezně ho maminka miluje.
Nikdy se jejich domov nezamykal, to kdyby někdo z lidí něco potřeboval. Z kamenné kašny ve dvoře pila půlka vesnice.