AC/DC – Back In Black – 1980
O zařazení tohoto alba jsem měl jasno okamžitě, protože patří mezi ta, která nemají žádnou slabinu, a pro mě zaslouží označení jako fenomenální, geniální, nadčasová. Vím, že už v dávné minulosti klubu se někteří (myslím, že Dave a Titan) divili, jak někdo může vedle Genesis, Yes, King Crimson, Jethro Tull, Gentle Giant, Pink Floyd a dalších kapel, které hrály ©Miro sofistikovanou hudbu, poslouchat takový primitivní australský Katapult. Přiznám se (a asi by se to dalo dohledat v historii klubu), že jsem si k AC/DC hledal cestu poměrně dlouho, a na střední škole (kdy jsem i já poslouchal výše uvedené kapely) byli, abych tak řekl, pod mou úroveň. Až tak někdy v pětadvaceti letech jsem poznal jednoho nadšence, který měl všechny jejich desky, půjčil mi je a já je všechny s velikou radostí poznával. Pak si taky úplně živě pamatuju na cestu autobusem z Knížecí na Šumavu, kdy jsem si nasadil walkmana a poslouchal právě Back In Black – a byl naprosto ohromen. Rovněž jedno z mých úplně prvních CD, které jsem kupoval, bylo jejich The Razors Edge. A mám i zkušenost, že všichni muzikanti, kteří zkoušeli od AC/DC něco hrát, mi potvrdili, jak je to strašně složité, aby to takzvaně nesedělo na prdeli – jejich skladby jsou totiž často v podstatě v nehratelném tempu, podobně jako třeba u The Black Crowes.
Udělal jsem si s Back In Black jeden úžasný večer, cca dvě hodiny. Poslechl si celé album, podíval se na oficiální videa z té doby, shlédl několik koncertních provedení Hells Bells, Back In Black a Rock And Roll Ain't Noise Pollution, což jsou podle mě tři nejlepší písničky na desce, ovšem zde je opravdu mimořádná vyváženost, a všech deset skladeb je naprosto úžasných. U těch jmenovaných jsem se ale opravdu dojal, skoro až k slzám, pro mě je tohle hudba s velkým H. Pak ještě četl informace o albu na Wikipedie, hledal nějaké recenze, a tyhle dvě se mi zamlouvaly nejvíc:
Back In Black
Back In Black II.
A po tom povedeném večeru jsem si řekl, že se výjimečně nebudu rozepisovat o každé písničce, protože je to zbytečné – někdo zkrátka je tohoto alba hoden, a někdo ne – a vysvětlovat to, by asi bylo zbytečné. Ale vzhledem k tomu, že píšu 11. dubna, tak třeba ještě za těch několik týdnů změním názor. Pokud ne, tak na závěr – za mě jedno z nejzásadnějších alb celé rockové historie.
10/10
Aha? Je 8. května, uplynul skoro měsíc od napsání recenze, a jelikož není zcela jasné, jak dlouhá bude ještě týdenní pauza, kterou jsme si dali (zatím trvá tři týdne, hehe), tak jsem se nakonec rozhodl přece jenom si album znovu poslechnout a napsat něco o každé písničce.
Hells Bells
Naprostá supervelebomba na úvod, jedna z nejlepších rockových skladeb nejen od AC/DC. A já při poslechu přemýšlím, proč tomu tak je. Samozřejmě jde o fantastickou písničku. Ale taky úžasně zaranžovanou, od začátku, kdy slyšíme samotný zvon, do kterého začne hrát ten fantastický kytarový riff, přidá se postupně činel, šlapák, doprovodná kytara a nakonec celá kapela. A třeba akcenty na třetí dobu s činelem – taková „blbost“ a úplně to skladbě dodá další koule. Nebo to sólo na kytaru po druhém refrénu – žádná onanie, krátké, úderné, úžasné. A hned v téhle první věci jsou strašně, ale opravdu strašně slyšet a cítit Led Zeppelin, myslím, že u žádné jiné kapely jsem to tak silně nikdy nevnímal – abyste mi rozuměli, nemyslím „kopírování“ jako třeba v případě Kingdom Come (mimochodem skvělých na debutovém albu z roku 1988), ale takový ten duch, odkaz, aha?
Shoot To Thrill
I druhá věc je naprostá bomba, rychlá písnička, kde znovu cítím ducha Led Zeppelin – v závěrečném vokálu je to naprosto evidentní. Skvělé jsou tady takové ty triolové akcenty na bubny, a opět po druhém refrénu krátké, úderné kytarové sólo nebo ta pasáž, která se rozjíždí a graduje hraním na kotle.
What Do You Do For Money Honey
Třetí písničku jsem si pustil jako oficiální videoklip. A opět přemýšlel, čím to je, že AC/DC jsou geniální a já je tolik miluju. A myslím, že vím. V první řadě jsou na tomhle albu opravdu velice povedené skladby, asi nejsilnější, co kdy kapela složila a nahrála. Všechno jistí fantastická rytmika - Cliff Williams ani Phil Rudd asi nikdy nefigurovali mezi nejlepšími bubeníky a baskytaristy v nějakých anketách, ale o to u AC/DC vůbec nejde. Basa je opravdu velice jednoduchá, ale přesně se do té hudby hodí. Bicí se mi líbí hodně, hlavně ty různé akcenty s činelem. Podobně „jednoduchá“, avšak naprosto zásadní byla v kapele kytara Malcolma Younga, který byl vždycky tak trochu v pozadí, ve stínu svého bratra, ale pro mě to je jeden z nejlepších rockových kytaristů, myslím samozřejmě těch doprovodných. No a nad touhle trojicí pak ční vokál Briana Johnsona a kytarové exhibice Anguse Younga. Ten, kromě toho, že je technicky opravdu brilantní, tak mi je velice sympatický tím, že tady nikde neonanuje, jeho sóla jsou velice krátká – a podobně platí pro celou kapelu taková disciplína, podřízení se celku.
Givin The Dog A Bone
U další skladby jsem si uvědomil, že jsem zapomněl napsat o doprovodných vokálech, které jsou taky velice pro kapelu typické. A baví mě, jak při nich Malcolm a Cliff hází svými mařenami, hehe.
Let Me Put My Love Into You
Jedna z nejlepších písniček na desce, po třech rychlejších opět v podobném tempu jako ta úvodní, a pro mě druhý vrchol alba. Formulka, mustr, vzorec nebo jak to nazvat, je podobný, až stejný – sloka, refrén, sloka, refrén, kytarové sólo a na závěr opakování refrénu. Opět mě doslova fascinuje ta disciplína v sóle – pouze šestnáct taktů, a vždycky ve čtvrtém, osmém, dvanáctém a šestnáctém skvělé akcenty na činely. Tohle je prostě čirá radost z hudby, a aby bylo trochu toho hehe, tak napíšu, jak moc jsem rád, že jsem hoden. Hehe.
Back In Black
Druhá strana desky začíná třetí super, velebombou – tohle je tak nádherná, povedená, úderná, překrásná písnička, až si říkám, že se prostě musí líbit každému. Baví mě dívat se na ty dobové videoklipy. Tady je zase skvělé – a zase krátké – sólo na kytaru, ale taky docela zvláštní pasáž, po sóle a refrénu, kdy opět bubny hrají akcenty na činely a virbl, a zpěv je tady velice Plantovský. A konec je taky poměrně netypický – do fade outu.
You Shook Me All Night Long
Tady je dobrá finta, jak nejdřív hrají jen bubny s kytarou, pak se přidá druhá kytara a až potom basa. A jinak si říkám, kam chodili na ty silné, melodické, až chytlavé refrény, na tomhle albu je fakt sypali z rukávu.
Have A Drink On Me
Asi mě baví víc tyhle pomalejší, zatěžkané písničky. Napadlo mě mj., že hudba AC/DC působí (na mě) strašně poctivě, na nic si ti kluci nehráli, bylo to velmi pravdivé a přesvědčivé. A pro mě je veliká radost tuhle muziku poslouchat.
Shake A Leg
Tohle je sice jedna z těch rychlých, ale zároveň taky nejlepších skladeb. Skvělý úvod, kde hraje unisono kytara s virblem a činelem akcenty, a do toho opět hodně Plantovský zpěv, celá písnička je asi nejvíc v duchu Led Zeppelin. A znovu osvědčený model – dvě sloky, dva refrény, sólo na kytaru (fantastické, jedno z nejlepších na desce), a na závěr opakování refrénu a gradace, když do něj kytara sóluje.
Rock and Roll Ain't Noise Pollution
A i v závěrečné písničce je to pořád stejná písnička, hehe. Opět pomalé tempo a opět zopakuju, že každý muzikant, který od AC/DC zkoušel něco zahrát ví, jak strašně je to těžké, takřka nezahratelné, aby to bylo takhle pomalu a nesedělo na prdeli, opravdu klobouk dolů, protože tohle je skutečné mistrovství. Je to jedna z největších bomb na desce - ten riff je zkrátka boží a geniální. Znovu se k němu přidá nejprve jen samotný virbl, pak druhá kytara a když potom zaburácí celá kapela i s basou, mám husí kůži. Tady se mi Phil Rudd líbí asi nejvíc, ty jeho akcenty na činely mě fakt strašně berou, zde je hraje na každou druhou a čtvrtou dobu, někdy i na první. Po dvou slokách opět sólo na kytaru a ve finále gradující a opakující se refrén, na konci s úžasnými synkopickými unisony celé kapely.
10/10
|
Registrace nového uživatele 
